1.	Jaké jsou hlavní cíle a zásady bezpečnosti elektronické komunikace

2.	Typy šifrování a jejich charakteristik

3.	Jaké jsou privátní a veřejné klíče

4.	Použití privátního a veřejného klíče

5.	K digitálnímu podpisu, proces podepisování, proces ověření.

"
Symetrické šifrování
Symetrické šifrování je metoda, při které je otevřený text zašifrován s pomocí jistého klíče a může být obnoven jen se znalosti tohoto klíče. Symetrické šifrovací algoritmy se vyvíjejí doslova tisíce let. Většina moderních algoritmů je založena na matematické teorii čísel. Při symetrickém šifrování si musí autor a příjemce nějakým bezpečným způsobem vyměnit klíč. Samotné symetrické šifrování nemůže nikdy problém předání klíče vyřešit.
Rozhodujícím kriteriem síly symetrické šifry je délka klíče. Zpráva totiž musí odolat tzv. útoku hrubou silou, který předpokládá prostě vyzkoušení všech možných klíčů. Délka se uvádí v počtu bitů binárního čísla. Má-li tedy šifra sílu 4 bity, je 2^4=16 možných klíčů. Je zřejmé, že tato síla neobstojí. Přestože přidáním jediného bitu se počet klíčů (a tedy šifrovací síla) zdvojnásobí, jsou 40tibitové klíče používané např. v prohlížečích firem Netscape a Microsoft určených pro vývoz z USA dnes poměrně snadno rozluštitelné. Americký standard, šifra DES s 56 bity, kterou kdysi na zakázku americké vlády vyvinula firma IBM, se dnes také otřásá v základech. V současné době asi nejčastěji používané 128mibitové klíče zaručují odolnost proti útokům hrubou silou minimálně na několik let dopředu.

Asymetrické šifrování
Teprve v 70. letech 20. století byl navržen první asymetrický šifrovací algoritmus. Jeho princip je jednoduchý: zpráva se zašifruje jedním klíčem, rozšifrovat se však musí jiným klíčem. Navíc ze znalosti prvního klíče nelze zjistit druhý. První klíč může být tedy dán ve známost komukoli (tzv. veřejný klíč nebo veřejná část klíče), zatímco druhý si uchovává vlastník v tajnosti (soukromý klíč nebo soukromá část klíče). Mezi nejznámější asymetrické šifry patří RSA, Diffie-Hellman a DSS.
Délka klíče asymetrické šifry má trochu jiný význam. Asymetrické šifry jsou většinou založeny na nějakých speciálních číslech (např. prvočíslech). Při útoku hrubou silou tedy stačí zkoumat jen tato speciální čísla. Dnes se běžně pracuje s délkou klíče 1024 bitů, avšak pro dlouhodobější použití je lépe zvolit 2048 bitů nebo více.
Kouzlo asymetrických šifer spočívá v tom, že to, co bylo zašifrováno jedním z klíčů privátní/veřejný, lze rozšifrovat jedině druhým klíčem z dané dvojice. Tedy zašifruji-li něco svým klíčem privátním, rozšifruje to někdo pouze, má-li můj klíč veřejný. A obráceně.

Jaké jsou privátní a veřejné klíče
Privátní a veřejný klíč tvoří vždy nerozlučnou dvojici. Logicky patří totiž jeden k druhému. Jeden lze vypočítat jednoznačně z hodnoty druhého. Problém je ale v tom, že zatímco veřejný je možno z privátního vypočítat snadno a rychle, obráceně je to prakticky nemožné. Ne proto, že by nebylo známo jak, ale proto, že výpočet by byl natolik náročný na kapacitu počítače, že výsledek by nebylo možné získat ani v horizontu let. Privátní klíč si každý musí chránit jako oko v hlavě, ale klíč veřejný by měl naopak zveřejnit.

Zašifrování dokumentu privátním klíčem a následné dešifrování klíčem veřejným za účelem ověření, kdo svým privátním klíčem dokument zašifroval, se nazývá metodou elektronického podpisu.

Použití privátního a veřejného klíče
Je dokument zašifrován privátním klíčem, pak ho lze přečíst jen po dešifrování klíčem veřejným téhož autora. Tím nelze obsah dokumentu utajit, ale pouze ověřit, kdo jej zašifroval a kdo je také jeho autorem. Pokud chceme obsah dokumentu zabezpečit před neoprávněným přístupem, pak postupujeme obráceně: dokument zašifrujeme. Tím zajistíme, že dokument lze rozšifrovat jen privátním klíčem příjemce. Obě metody lze kombinovat. Nejdříve dokument elektronicky podepíšeme, tedy zašifrujeme naším privátním klíčem, potom zašifrujeme veřejným klíčem příjemce. Tak je zajištěno nejen utajení před všemi nepovolanými, ale i prokazatelnost autorství a autenticity."