1.	Sebepojetí a porovnávání s ostatními lidmi

2.	Tělesné postižení, tělesné schéma

3.	Sebepojetí

4.	Vývoj sebepojetí, faktory, které na něj mají vliv.

" Charakteristické rysy sebepojetí tělesně postižených můžeme chápat v různém smyslu:
1) Na úrovni zobrazení, které obsahuje vjem a představu vlastního těla. Vztah vlastního zevnějšku k sebehodnocení je známý a u lidí tělesně postižených má svůj význam. Někteří z těchto lidí se snaží svůj handicap nějakým způsobem kompenzovat. Např. studiem či zdůrazněním hezké části těla (obličej, při postižení obličeje zase třeba hezkým tělem). Tělesně postižení lidé do své identity zahrnují celý komplex žádoucích i nežádoucích, negativně hodnocených vlastností svého zevnějšku. Mnohdy se chirurgicky opraví vada, ale postižený člověk má stále svou starou identitu a s novým zjevem se „nezžije“

2) Sebepojetí, které zahrnuje emoční složku. Může být značně variabilní. Sebepojetí vyplývá ze srovnání představy a přání s realitou, tj. z diference mezi reálným a ideálním já. Hodnotící citový vztah k sobě bývá závislý na vlastní aspirační úrovni, která je ovlivněna zkušeností. To znamená, jak bylo dítě od narození hodnoceno a akceptováno rodiči, později vrstevníky, školou i na jiné sociální úrovni. Je ovlivněna postoji společnosti, které většinou moc pozitivní nebývají. Sebehodnocení tělesně postižených bývá v mnoha směrech odlišné, někdy může převažovat negativní sebevymezení. Závisí především na možnostech jedince přiměřeným způsobem posuzovat a hodnotit – což nelze očekávat u lidí s kombinovaným postižením (kombinace tělesného a mentálního postižení, či tělesně postižení s duševní poruchou). Určitý význam zde má nezkušenost, vyplývající z časté izolace a nedostatků možností srovnávat sebe sama s jinými osobami. Důležitou roli zde samozřejmě okolní společnost, její postoje k tělesně postiženým. Na jedné straně je to nejasná představa o možnostech tělesně postižených, na druhé straně tendence ke generalizaci a neochota přiznat tělesně postiženým větší variabilitu projevů, stejné individuální rozdíly jaké existují u intaktní společnosti. Sebepojetí zahrnuje i schopnosti jedince, které rovněž mohou být handicapem nějak postiženy. Tělesně postižený by kolikrát chtěl udělat určitou věc, ale například okolnosti mu to v daný čas neumožňují.
Základ sebehodnocení tělesně postiženého dítěte je třeba hledat v počátcích jeho vývoje. Dítě přejímá názory a postoje vlastních rodičů, jeho sebehodnocení odráží hodnocení a citové přijetí lidmi v jeho nejbližším okolí. Jestliže bylo nízké, eventuálně dítě nebylo jednoznačně citově akceptováno, bude zhoršené i jeho sebehodnocení. Dalším významným faktorem ovlivňujícím sebepojetí je škola. Úspěšnost ve školní práci může kompenzovat nedostatky dané postižením, ale může naopak sebehodnocení dále zhoršovat. I zde je důležitý postoj rodičů, jakým způsobem budou výsledky ve škole dítěti interpretovat, jaký jim budou dávat význam a hodnotu. Podstatné je i hodnocení vrstevníky, akceptace dítěte a jeho ocenění dobrým sociálním statutem, např. ve třídě, v kroužku. Sebehodnocení je určitým způsobem ohroženo v období puberty a adolescence. V této vývojové fázi si člověk vytváří vlastní identitu. Vzhledem ke zvýšené kritičnosti, větším obtížím seberealizace a často prvním, ne vždy uspokojujícím kontaktům se zdravou populaci (u tělesně postižených adolescentů, kteří přicházejí z internátních zařízení) lze tuto fázi považovat (stejně jako u zdravých vrstevníků) v rozvoji tělesně postižených za kritickou. Nástup do zaměstnání, úspěšnost v této oblasti i subjektivní prožitek doprovázející úsilí o seznámení s přijatelným partnerem mohou představovat další potenciální zátěž sebehodnocení tělesně postiženého. Ohrožení budoucího rodičovství, dané vlastním zdravotním stavem může být rovněž traumatem, snižujícím sociální status i sebepojetí dospělého tělesně postiženého.
Sebepojetí není ale vázáno pouze na prostředí, v kterém se zrovna právě teď tělesně postižený nachází. Je vázáno také na nejrůznější zkušenosti, které tento člověk v průběhu života získal. Závisí zde na samozřejmě i na době vzniku handicapu. Lidé, kteří svůj tělesný handicap mají od narození se většinou se svojí vadou vyrovnají lépe než člověk, který např. přijde o končetinu v důsledku úrazu v pozdějším věku, kdy už měl vybudovaný vlastní život a musí si zvykat na novou situaci. Člověk s vrozenou vadou považuje tuto situaci za přirozenou. U získaných vad je krizová fáze doba po vzniku tělesného handicapu. Lidé v této fázi zažívají pocit ztráty a obtíže s přijmutím nové identity. Pociťují k sobě samým nenávist, odpor, stejně tak ale také k jiným lidem, neboť jsou nespokojení se současným většinou již nevratným stavem, který se jim jeví pro zbytek života pro ně nepřijatelný.
První reakcí na nově vzniklé postižení bývá tzv. fáze šoku, která postupně odeznívá a člověk se začíná vyrovnávat s realitou. Ale přesto se, zejména v emočně vypjatých chvílích, může tato reakce objevit v sebepojetí znovu. Citový vztah k sobě samému, ale i sebeúcta se v těchto situacích obvykle zhoršují. Člověk se začíná hodnotit jinak než dříve. Považuje se za méně přijatelného, nemožného, hodného zavržení. Extrémním případem takových postojů jsou suicidiální tendence."

Seminární práce z předmětu Somatopedie k problematice tělesného schématu a sebepojetí tělesně postižených.