1.	Problematika interpretace

a) význam - smysl
b) porozumění - pochopení - dorozumění)

2.	Sémantická a pragmatická presupozice

NEZBYTNÉ PŘEDPOKLADY INTERPRETACE TEXTU:
 předpoklady povahy čistě KOGNITIVNÍ:
 znalost daného jazyka
 znalosti encyklopedické (tj. znalosti z různých oborů)
 schopnost usuzování (vysuzování, domýšlení se = interference): složka
myšlenkových procesů spojených s interpretací, které závisejí jak na objektivních danostech interpretovaného textu, tak na schopnostech interpreta (O interferencích se
však přesně neví, jak probíhají)
 předpoklady EVALUAČNÍ (hodnotící):
tyto předpoklady plynou z různých názorů, postojů a přesvědčení
Kognitivní a evaluační složky v procesu interpretace nelze od sebe oddělit. Psychický stav zásadně ovlivňuje konstruování smyslu textu.
Ze zkušenosti víme, že záměr mluvčího/autora je obvykle těžké, dokonce možná nemožné (přesně) zjistit. Adresát/čtenář vlastně nemá ani možnost text v intencích autora interpretovat, jeho záměr prostě nezná, musí vycházet z textu samého. Pro vlastní interpretaci textu je záměr autora často nepodstatný.
Záměr autora a záměr textu nemusí být vůbec v souladu. Podstata nesnadnosti interpretačního procesu je v tom, že každý autor bezděky vnáší do textu informace neúplné, náznakové, tedy takové, které ani on sám nedovade interpretovat jednoznačně.
Někteří filozofové (Derrida 1977) dokonce mluví o tom, že záměr mluvčího lze od textu „odstřihnout“ a text pak re-interpretovat podle jiných pravidel, tzn, „dourčit“ text podle jiného klíče.
Jiní (Searle 1977) naopak tvrdí, že nelze oddělit jazykovou interpretaci od reprezentace mentální, tudíž je nutné záměr mluvčího chápat jako kategorii textu vlastní.
Mnozí lingvistí i spisovatelé soudí, že text má ohraničené možnosti interpretace, byť připouštějí, že ti, co interpretují, mohou mezi řádky (v podtextu) rozkrývat i takové vlastní konotace, asociace a smysly, s nimiž autor sám vůbec nepočítal.
Záměr interpreta textu je také komplikovaný, protože text mohou čtenáři interpretovat pouze v rámci vlastních kontextů. Interpretační pozadí je proto u každého interpreta jiné.
Záměr (intence) díla dovoluje na jedné straně některé interpretace vyloučit, na straně druhé text vytvářet interpretací samou. Text jako otevřené dílo nabízí interpretace nejrůznější, ovšem existují hranice, které stanoví interpretační nepřijatelnost.
Při interpretaci funguje text s „vlastním záměrem: je běžné, že interpretace téhož textu se po určité době výrazně liší, že čtenář přisuzuje textu jiné hodnoty.
Reinterpretace spočívá v možnosti dourčit, vyjádřit podtext, zakódované poselství (o němž neví ani autor. Čtenář svádí někdy s textem „tvrdý boj“  pak se hovoří o rekreativním (spolutvořícím) procesu interpretace.
Tradiční školská interpretace má sklon redukovat analýzu textu jen na složky, které jsou v něm explicitně vyjádřeny.

Skvěle zpracované.