1.

Úvod

1.1	Obecný nástin problému

I.2. Základní teze

2.	Metodologie

3.	Literatura

3.1	Základní charakteristika výběru literárních zdrojů

3.2	Použité prameny

4.	Co je Zen a environmentální etika

4.1	Základní pojmy zen-buddhismu

4.2	Environmentální etika

5.	Kategorie poznatelnosti světa a důsledky pro environmentální etiku

5.1	Paradoxní povaha závěrů zenu – ne-poznatelnost světa

5.2	Prázdná povaha všech jevů

5.3	Popírání samostatné existence jevů

5.4

Závěry

6.	Ne-činnost

6.1	Princip nezasahování do přirozeného řádu

6.2	Deterministická povaha jevového světa

6.3

Závěry

7.	Jednotlivec a řád - Dharma

7.1	Anarchismus a individualismus v zenu

7.2

Závěry

8.	Ne-etika Zenu

8.1	Etika bez etických pravidel

8.2	Karma a myšlenka identity všech jevů

8.3	Východiska buddhistické etiky

8.4

Závěry

9.	Estetika Zenu

9.1	Zenové kresby

9.2	Zenová poezie

9.3	Drama a hudba

9.4	Čajový obřad a umění zahrad

9.5

Závěry

10.	Zen jako životní filosofie

10.1	Všednost zenu

10.2	Praktický zen a životní prostředí

11.	Závěry pro environmentální etiku z pozice Zen-Buddhismu

11.1	Naplnění cílů diplomové práce

11.2	Principy udržitelného rozvoje z pohledu zen-buddhismu

12.	English Summary

13.	Seznam citované literatury

14.

Rejstřík

15.	Příloha č. 1 – Východiska a principy strategie udržitelného rozvoje

16.	Příloha č.2 — Originální texty citací

"IV. CO JE ZEN A ENVIRONMENTÁLNÍ ETIKA
IV.1 Základní pojmy zen-buddhismu
V této kapitole se pokusím stručně popsat původ zen-buddhismu a základní pojmy, se kterými operuje. Pokusím se také od sebe vzájemně odlišit teoretickou a praktickou stránku zenu. Teoretickou stránkou budu rozumět to,
jak jsou zachyceny základní filosofické kategorie v zenových textech. Praktickou strán-kou je skutečné uplatňování zenové „filosofie“ v běžném životě mnišských komunit ne-bo laických příznivců, které může být v mnohém odlišné od toho,
jak je to předáváno texty a vyučováno zenovými mistry. Důležité vzhledem k tematickému zaměření této práce bude rovněž vymezit některé pojmy z oblasti envi-ronmentální etiky.
Historicky lze původ zenu vystopovat, alespoň dle vyjádření samotných zenistů, až k Buddhovi . Pro tuto práci není rozhodující, zda Buddha je skutečnou historickou postavou, nebo zda se jedná jen o pomocnou bájnou postavu, sloužící k jednotícímu vý-kladu základních pilířů nauky, do jejíchž úst vkládali své myšlenky první vykladači buddhistické nauky. Zenisté předpokládají nepřerušenou linii patriarchů zenu, kteří si předávali dharmu (zde ve smyslu nauky) a na jejímž počátku stál sám Buddha. Za prv-ní historickou postavu je tak zenisty pokládán legendární Bódhidharma, který přišel z Indie do Číny někdy na přelomu 5. a 6. století n.l. Přinesl typicky indickou nauku za-tíženou metafyzickou spekulací, které se nedostalo zpočátku vřelého přijetí. Teprve po jejím přizpůsobení čínské mentalitě, která je více prakticky zaměřená, došlo k jejímu většímu rozšíření. Za prvního významnějšího zakladatele čchanu v Číně lze však považovat až mistra Chuej-nenga (638–713). Myslím, že ne neprávem je čínská
podoba zenu neboli čchan považována za důstojného nástupce taoismu, který v průběhu staletí poněkud zlidověl a ztratil něco ze svého původního vlivu na intelektuální kruhy. Zen-buddhismus na rozdíl od taoismu akcentuje nutnost směřování k vyvanutí (ni-rváně), jádro taoismu spočívá v nalezení harmonického bytí již v tomto světě. V čchanu tak došlo ke smísení buddhismu s taoismem, přičemž došlo k potlačení buddhistické skepse ohledně možnosti nalézt uspokojení v pozemském životě ve prospěch nalezení taoistického ideálu harmonického života v moudrosti a klidu. Meditace nad rozkládají-cími se mrtvolami o pomíjivosti života, praktikovaná v raném buddhismu, tak byla nahrazena meditací o kráse a dokonalosti vesmíru ukryté v obyčejných věcech. I proto se čchanu
brzy dostalo většího rozšíření, jelikož jeho nauka nebyla zatížena spekulativním myšle-ním a typicky buddhistickou skepsí, vždy mířil k jádru věci a zdůrazňoval vrozenou rovnost všech lidí a možnost dosažení konečného poznání již v tomto životě. Čchan byl rovněž antielitářský, což se ne vždy líbilo vládnoucím kruhům, v zenových klášterech se ani samotní představení nikdy netěšili nějakým zvláštním privilegiím, jak je vidno i z následujícího příběhu:
Kyselé miso
Kuchař v Bankeiově klášteře se rozhodl, že bude pečovat o mistrovo zdraví a podávat mu jen čerstvé miso – těsto ze sójových bobů a pšenice, která snadno kvasí. Bankei, který si všiml, že dostává lepší miso než jeho žáci, se zeptal: „Kdo dnes vaří?“
Byl k němu poslán Dairjo. Bankei se od něj dozvěděl, že vzhledem k svému věku a postavení by měl dostávat pouze čerstvé miso. „Proč neřekneš rovnou, že bych neměl jíst vůbec?“ odpověděl dotčeně Bankei. Nato se odebral do svého pokoje a zamkl za sebou dveře.
Dairjo se usadil u dveří a prosil mistra za odpuštění. Ale Bankei neodpovídal. Po sedm dní vysedával Dairjo na prahu mistrových dveří, ale Bankei neotevřel.
Nakonec Dairjo zoufale zvolal: „Vám je možná dobře, starý mistře, ale zde tento mladý žák jíst potřebuje. Věčně se bez jídla neobejde!“
Tehdy Bankei otevřel dveře a s úsměvem řekl Dairjovi: „Trvám na tom, že budu jíst totéž co moji žáci. Až se ty staneš učitelem, chci, aby sis to pamatoval.“"