1.

Úvod

2.	Logopedická prevence

3.	Význam řeči pro dorozumívání

4.	Společenské faktory řeči - prostředí

5.

Rodina

6.	Citové potřeby dítěte

7.	Poruchy řeči

7.1	Organické poruchy

7.2	Funkční poruchy

8.	Výchova a vzdělávání dětí s vadami řeči

9.

Závěr

“ 7. Poruchy řeči
Lidská řeč je velmi složitá činnost, na které se účastní řada orgánů v těsné a koordinované spolupráci. Je pochopitelné, že může dojít k poruchám řeči, a to v kterékoliv části reflexního okruhu. Poruchy mohou být lehké, přechodného rázu, ale i těžké a velmi těžké, které lze obtížně upravit a některé z nich jenom zlepšit.
Příčiny poruch řečí dělíme na dvě velké skupiny: organické a funkční.
Organické poruchy
vznikají poškozením některého orgánu, který se podílí na realizaci řeči. Poruchy mohou být vrozené nebo získané během života. Jsou to poruchy smyslových orgánů. Nejzávažnějším poškozením je snížení ostrosti sluchu až hluchota. Dále jsou to jsou poruchy motoriky a kinestézie, které se projevují snížením pohybové obratnosti, svalové síly a napětí, změny ústředního nervového systému, snížení rozumových schopností, poruchy mluvidel, jako rozštěp rtu a patra, vady skusu, zbytnění nosohltanové mandle a jiné.
S některými organickými poruchami se dítě již rodí, jiné vznikají někdy při obtížném porodu. Během života poškozují řeč různé nemoce jako záněty mozku a mozkových blan, těžké infekční choroby, úrazy lebky, středoušní záněty apod.
Funkční poruchy
jsou taková onemocnění nebo poruchy řeči, při nichž nelze vyšetřováním zjistit žádná organická poškození. Vznikají častěji a snadněji u jedinců, kteří mají k nim vrozený nebo získaný sklon, dispozici. Vyvolávají je výchovné chyby, konflikty a řada jiných nevhodných vlivů z prostředí. Mezi disponující činitele patří také nevhodný typ vyšší nervové činnosti a nevhodný typ laterality.

8. Výchova a vzdělávání dětí s vadami řeči
Do škol pro děti s vadami řeči se zařazují děti s takovými řečovými nedostatky, které nelze odstranit ambulantní péčí při docházce do základní školy, případně mateřské školy. Do škol pro děti s vadami řeči se děti zařazují jen na dobu nezbytně nutnou, zpravidla na začátku roku nebo v pololetí. Pro tyto děti jsou zřízeny dva typy škol: pro děti vadně mluvící a školy pro děti nemluvící.
Do základní školy pro vadně mluvící se zařazují děti s normálním rozumovým vývojem, které mají takovou vadu řeči, že ji nelze odstranit ambulantně logopedickou péčí. Jsou to děti s mluvními neurózami (koktavostí a breptavostí), s poruchami řeči při rozštěpu patra a s těžkými formami patlavosti, dyslálie. Specifickým úkolem této školy je, zvláštními metodami a formami práce (komplexní terapií) odstranit vady řeči a obtíže při začlenění dětí do kolektivu zdravých dětí, do života a zaměstnání. Zlikvidovat i případné psychické důsledky vzniklé vadou řeči. Vzhledem k tomu, že lze po systematickém výcviku při nižším počtu dětí ve třídě dosahovat stejných výsledků jako v základní škole, že pobyt žáků je v této škole přechodný, vyučuje se podle učebního plánu, učebních osnov i učebnic pro základní školy.
Do základní školy pro nemluvící se přijímají děti nemluvící, alalici i afatici. V této škole se nesmírně náročnou prací pedagogů řeč tvoří a rozvíjí speciálními metodami, především přirozenou cestou sluchovou. Škola plní úkoly prvního až pátého ročníku základní školy. Cílem a úkolem školy pro nemluvící je rozvíjení motoriky a vybudování řeči jako nejdůležitějšího prostředku duševního rozvoje. Naučit tedy děti mluvit, číst a psát. Připravit je pro další vzdělávání a výchovu v základní škole nebo v některé škole pro mládež vyžadující důraz na vyučovaní mateřského jazyka. Vlastivěda a psaní jsou začleněny do mateřského jazyka. Nevyučuje se cizí jazyk, poněvadž výstavba řeči v dalším jazyce je pro děti neúnosná. Více času se věnuje předmětům rozvíjejícím motoriku a vnímání, tedy tělesné výchově, pracovnímu vyučování. Dvě hodiny týdně se rovněž věnují individuální logopedické péči."