1.

Úvod

2.	Vlastní obsah knihy

3.	Názor autora

"Sokrates nejdříve o Protagorivi pochybuje, moc nevěří věcem které říká, pak ale sám z jeho vykládání usoudí, že Protagoras je přeci jen zkušený člověk, ledacos viděl, slyšel nebo sám vyzkoušel! Poprosí ho, aby vyprávěl o tom, jak lze učit zdatnosti, Protagoras tedy začne vykládat mythus. O tom jak na Zemi zatím byli jen bohové a lidé ještě ne, když se však nachýlil čas jejich vzniku, je přikázáno Prometheovi a Epimetheovi, aby všem stvořením rozdělili nějaké schopnosti, tyto schopnosti a dovednosti však rozděloval sám Epimetheus a to tak, že bez uvážení! Tu ale člověk vyšel z toho rozdělování schopností bezbranný a tak Prométheus ukradl Hefaistovi a Athéně řemeslnou dovednost s ohněm, Prométheus chtěl ještě pro člověka ukrást Diovi občanskou moudrost, to však ale nestihl. Prométhea pak stihl trest za krádež, k vůli Epimetheovi. Dál se baví o tom, jestli synové špatných mohou být dobrými a opačně, jestli synové dobrých se mohou stát špatnými. Sokrates po delší chvíli se ptá Protagory, jestli by byl schopen odpovídat krátce a přesto výstižně, protože si myslí že v té sáhodlouhé odpovědi není věc vysvětlena dostatečně přesně … spíš jen tak okomentovaná, ale k jádru problému se nedostane. Protagoras je touto Sokratovou žádostí poněkud rozhořčen, ale souhlasí, že pokud si to Sokrates přeje, učiní tak. Zbytek debaty se odvíjí kolem „zdatnosti“"