1.	Proč je obec přirozená

1.1	Aristotelovo dílo Politika, jeho obsah

1.2	Vymezení obce

1.3	Vztah jednotlivce a obce

1.4	Přirozenost

1.5	Přirozené společenství

1.6	Vztah rodiny a polis

1.7	Člověk jako „politický živočich“

2.	Kritika Aristotelova přístupu – R. Mulgan

2.1	Argumentace k jednotlivým problémům

3.	Proč je celek dříve než část

3.1	Vztah polis a člověka

“ PROČ JE OBEC PŘIROZENÁ

Aristotelés svoji politickou teorii, a tedy celé své dílo Politika, začíná vymezením polis (obce) jako zvláštního, jedinečného druhu společenství (koinónia). Toto společenství, doslova partnerství či sdílení, je charakteristické tím, že všichni plnoprávní členové, tj.nemá tím na mysli podřízené pomocníky, vždy svorně usilují o společný záměr nebo lépe řečeno cíl, jímž je nějaké „dobro“ (eudaimonia). Tato „zaměřenost na dobro“ je základním rysem každého pravého společenství, a tedy k dobru nebo též blaženosti, blaženému životu musí nutně směřovat i polis, neboť je ze všech společenství nejvýznamnější a zahrnuje v sobě všechna ostatní . Aristotelés nepopisuje polis jako určitý typ státu obsahující veškeré politické instituce, tj. stát v moderním smyslu slova, ale pod pojmem polis chápe společnost jako celek, který zahrnuje jak „státní orgány“, tak i jiná společenství. Tím, že obec směřuje k nejvyššímu dobru, musí se politik snažit dosáhnout dobrého života pro všechny členy polis, i když dílčí dobra mohou zajišťovat podřízené instituce, které jsou součástí obce. Koncepce dobrého života, jež je zajisté podrobněji zpracována v Aristotelově další knize Etika Nikomachova, jasně ukazuje jeho snahu spojit mravní ideály s politickou teorií, což je myšlenka, která sice není hlavním tématem, nicméně je trvale přítomna jako samozřejmost v celém díle. Na druhou stranu toto považuji za důkaz neoddělitelnosti teorie (etiky, politické vědy) od praxe (politické činnosti).
Od obecného úvodu přistupuje k přesnějšímu vymezení předmětu dalšího zkoumání, tj. k polis a také se věnuje vztahu jednotlivce a obce. Nejvíce o tomto pojednává první kniha, zvláště druhá kapitola. Řeší se zde základní otázky podstaty, vzniku a funkce obce, její odlišení od ostatních společenství co do vzniku i důležitosti, stejně jako podmínky „plnoprávného členství“ a dále zdůvodňuje, proč někteří obyvatelé obce nejsou a nemohou být občany. Aristotelés při svých biologických výzkumech používal analytickou metodu, jejíž principy přenesl na problematiku polis. Nejprve rozebere jednotlivé složky celku a poté je postupně zkoumá jak samy o sobě, tak v jejich vzájemných vztazích. Biologický organismus zde zastupuje polis, na jehož růstu a vývoji se pokouší vysvětlit, proč je obec přirozená (fysei) čili že existuje na základě přirozenosti.
Co to však v Aristotelově řeči přirozený či přirozenost vlastně znamená? Je to snad nějaká vlastnost nebo schopnost daná od narození? A je to vrozené všem jednotlivcům ve stejné nebo různé míře? Příroda se dle Aristotela skládá z různých druhů organismů, jak živých tak neživých, každý z nich má své typické rysy a schopnosti a úkolem každého z nich je, chce-li být obecně prospěšný, tyto své vlastnosti plně rozvinout. Tím dojde svého přirozeného uplatnění, naplní svoji funkci a především uskuteční svoji podstatu. Tuto teleologickou teorii přírody (telos = cíl) je nutné aplikovat na člověka a jeho vlastnosti, abychom mohli vysvětlit přirozenost obce.
Základním přirozeným společenstvím mezi lidmi je domácnost. Nemůžeme si ji však představovat jako nejužší rodinu podobně jako v současnosti. V Řecku této doby byla tvořena nejen manželi, dětmi a nejbližšími příbuznými, ale i nemovitým majetkem a otroky. Proto je nutné rozlišovat základní tři typy vztahů uvnitř domácnosti – vztah mezi mužem a ženou, rodiči a dětmi a mezi pánem a otroky. Prvotním rozdílem je odlišnost mezi mužem a ženou, jejichž různá přirozenost umožňuje zachování rodu.. Druhý určující poměr v domácnosti je mezi vládcem a ovládaným, který se uplatňuje na všech třech vztazích. Podstatným rysem domácnosti je zajistit nejprostší životní potřeby. Ačkoli je domácnost společenstvím nejjednodušším, neznamená to, že by neměla téměř žádný význam. Naopak, domácnost si udržuje důležitou funkci, neboť rozvíjí charakteristické schopnosti lidí: naplňuje počáteční pud sebezáchovy – reprodukce a zajišťuje základních lidské potřeby. Domácnost tak uskutečňuje svoji podstatu a je tedy nejpřirozenější institucí. Mezistupněm k obci je ves nebo dědina (tímto slovem se lépe vyjádří starobylost společenství), která původně vznikla z osady „soukojenců“ a „dětí dětí“ . Hlavní příčinou její existence je však to, že domácnost sama již není schopna zajistit okamžité potřeby. Nakonec se několik vsí sdružuje do nejvyššího společenství – polis..."