1.	Lékařská psychologie - úvod

2.	Vývoj postojů medicíny k pacientovi

3.	Psychologie pacienta

3.1.	Autoplastický obraz nemoci

3.2.	Problematika bolesti

3.3.	Reakce pacienta na nemoc

3.4.	Problémový pacient

3.5.	Problematika umírání a smrti

4.	Psychologie zdravotníka

4.1.	Vztah zdravotník – pacient

4.2.	Povinnost mlčenlivosti

4.3.	Sdělení nálezu

4.4.	Profesionální deformace

4.5.	Kritéria psychického zdraví

4.6.	Syndrom vyhoření (burn out)

4.7.	Iatropatogenie, sorrorigenie

4.8.	Prostředí jako léčebný činitel

4.9.	Hospitalismus

4.10.

Produktivní a neproduktivní chování zdravotníka

4.11.

Komunikace s pacientem

4.12.

Komunikace s handicapovaným pacientem

5.	Psychosomatika

6.	Psychologie čekárny a zdravotnického zařízení

" 3. psychologie pacienta

Pacientem se člověk nerodí, nýbrž stává. Proces, který charakterizuje změnu relativně zdravého člověka v pacienta má svou fyziologickou, patofyziologickou a též psychologickou stránku. Příchodem k lékaři (zdravotníkovi) a odevzdáním se do jeho rukou se v pacientově psychice mnoho odehrává. Tímto se zabývá neustále větší počet výzkumů.
Člověk primárně řeší, zda jít či nejít k lékaři. Jaké faktory o této skutečnosti rozhodují rozdělil např. Zola (1973):
1) do jaké míry je daný člověk znepokojen až vyděšen příznaky nemoci, které se u něj objevily
2) jaké povahy a kvality je tento příznak
3) do jaké míry příznak ohrožuje vzájemný vztah člověka s druhými lidmi, obzvláště s těmi nejbližšími
4) do jaké míry překáží objevení zdravotního problému uskutečnění zamýšlené činnosti, např. dovolené
5) jaké sociální sankce stojí v pozadí dané situace – př. zaměstnavatel hrozí propuštěním, pokud se nebude léčit, bohužel i opak bývá zaznamenáván

3.1 autoplastický obraz nemoci

Každá nemoc má svou :
• objektivní stránku – diagnóza
• subjektivní stránku – tělesné a psychické pocity pacienta
Obě tyto stránky jsou stejně důležité! Lékař má tendenci odhalovat pouze objektivní příznaky, pacient si všímá více subjektivní. I lékař by měl subjektivní stránku brát na vědomí, pracovat s ní jako s reálným činitelem a umět ji využít při práci s pacientem a v diagnostice.
Pacient bývá vůči lékaři (zdravotníkovi) v submisivní pozici, ať má jakékoli společenské postavení.

subjektivní obraz nemoci = autoplastický obraz nemoci
má tyto stránky:
 senzitivní – např. bolesti, které pacient pociťuje
 emoční – emoce, které pacient v souvislosti s nemocí pociťuje, např. strach, beznaděj, apod.
 volní – úsilí odolávat nemoci, bojovat s ní, aktivně spolupracovat se zdravotníkem
 racionální a informativní – znalost o nemoci
Výše uvedené stránky nemusí být přítomny všechny.

Zdravotník by se měl vždy zajímat o pacientův autoplastický obraz nemoci. Předejde tím např. prohloubení strachu z dané nemoci. Pokud bude vědět, že se pacient neadekvátně obává, může jej uklidnit, vysvětlit mu, samozřejmě co nejméně odborně, aby byl pro pacienta srozumitelný, že se nemusí obávat, apod.
U řady psychogenních chorob je třeba si uvědomit, proč pacient nemoc potřebuje, např. dítě „utíká“ do nemoci, protože má problémy ve škole nebo dospělý má být propuštěn, nejde zde však o tzv. „hodit se marod“, ale dotyčný opravdu pociťuje příznaky nemoci ovlivněné právě psychikou.

Nemoc může být:
 tzv. štítem prestiže pacienta („ Já nejsem neschopný, jsem nemocný“)
 zárukou zajištění zájmu lidí, společnosti, odstranění samoty (lze vidět obzvláště u starých lidí, kdy např. volají záchranku k banálním záležitostem jako je říznutí se do prstu a tím se snaží omezit svou samotu)
 tzv.kultem – na nemocného jsou všichni hodnější, tolerantnější, a tak mnoho lidí záměrně do nemoci utíká

tzv. ambivalentní prožívání nemoci prožívání protichůdných pocitů– daná nemoc přináší jedinci nejen nepříjemnosti (bolest, omezení pohybu, volnosti, apod.), ale zároveň i výhody (všichni jsou na něj hodní, oddálí se řešení problémů, např.rozvodu, ztráty zaměstnání, apod.)

• podmíněnost autoplastického obrazu nemoci
1) ráz, charakter choroby
- velmi záleží na tom, zda je onemocnění akutní či chronické, vyléčitelné či nevyléčitelné, zda vyžaduje hospitalizaci či nikoli
2) okolnosti, za nichž nemoc probíhá
- problémy, nejistota, kterou nemoc přináší, např. „Kdo se postará o rodinu? Hradí nemoc pojišťovna? Říká doktor pravdu?“, atd
- prostředí v němž se choroba rozvíjí (domácí prostředí je zpravidla příznivější než nemocnice)
- z terapeutického hlediska je vhodná co nejčastější přítomnost rodinných příslušníků, jsou-li vzájemné vztahy v pořádku
- zavinění nemoci – pacient hledá rád viníka nemoci, ať v sobě či v někom jiným. Pokud je zde vlastní zavinění je úsilí o uzdravení viditelně větší než v opačném případě
3) premorbidní osobnost pacienta
- osobnost pacienta před onemocněním, úrazem"

Práce je velmi rozsáhle a kvalitně zpracována. Obsahuje i velmi extenzivní zpracování literatury.