1.	Determinace osobnosti

2.	Struktura osobnosti

3.	Vlastnosti osobnosti

4.	Temperament

5.

Charakter

6.

Postoje

7.

Hodnoty

8.

Motivace

9.

Potřeby

10.	Schopnosti

11.	Seberegulační vlastnosti

12.

Stres

" 12. Seberegulační vlastnosti

- základem seberegulace člověka je adekvátní hodnocení sebe sama

Obraz sebe sama si utváří jedinec již v procesu socializace, velmi záleží na prostředí, ve kterém se pohybuje. Je-li např.dítě v rodině, kde ho jen chválí a rozmazlují, bude mít neadekvátní, příliš vysoké sebehodnocení a jeho seberegulace bude tak nízká („já jsem nejlepší, tak se nemusím omezovat“), naopak, budou-li ho v rodině jen trestat a znehodnocovat, bude jeho sebehodnocení příliš nízké a seberegulace opět neadekvátní.

1) sebeuvědomování – objevuje se poprvé v období batolete (1 – 3 roky), kdy si dítě začíná samo sebe uvědomovat, používá poprvé výraz „já jsem, já chci,…)
2) sebepoznání – uvědomění si zvláštnosti v průběhu vlastního chování a prožívání, dochází k němu prostřednictvím srovnávání se s druhými, výrazněji se utváří při vstupu do školy
3) sebekoncepce – vztah člověka k sobě samému založený na sebeuvědomování, sebepoznání a sebehodnocení, přes sebekoncepci si člověk utváří vztah k druhým lidem
4) svědomí – vnitřní proces, který odráží konflikt mezi zvnitřnělými mravními hodnotami člověka a jeho aktuálním chováním
5) sebekritika – sebehodnocení, především vlastních nedostatků
6) vůle – vrcholný orgán seberegulace člověka

vývoj sebepojetí:
sebepojetí nevzniká náhle, utváří se postupně v průběhu života působením četných sociálních vlivů

1) novorozenec – nemá ještě „já“, jeho svět je chaotický, neodlišuje sebe od okolí
- počátek „já“ – v dotycích sebe sama- př.nepříjemné pocity, které si samo
působí
2) kojenec(do 1 roku) – začíná si uvědomovat sebe samo, ale ještě ne v pravém slova smyslu
3) batole(1-3roky) – prvopočátky sebepojetí, když poprvé vysloví „já jsem, já chci….
- období 1.vzdoru – dítě prosazuje sebe a své požadavky
- častá slova NE, CHCI, JÁ SÁM
- boj o autonomii (nezávislost)
- tzv. Koperníkova revoluce ve vývoji sebepojetí – dítě začíná chápat, že není
středem všeho dění – 12 až 18tý měsíc
ERIKSON: „Jsem to, co mohu svobodně dělat“
4) předškolní věk (3-6let) – ERIKSON: „Jsem to, co mě zajímá“
- věk nekonečných otázek, dítě tak hledá samo sebe a své místo
ve světě, který ho obklopuje
5) mladší školní věk (6-10let) – E.: „jsem to, co dovedu (umím)“
- sebepojetí se rozvíjí na základě srovnávání se se spolužáky
- neméně důležitou roli hraje i učitel – výchovnou roli – jak se k dítěti
chová, zda jej podporuje a podněcuje, či naopak
6) pubesce (11 – 15let) – E.: „Jsem to, čemu věřím“
- náhlá potřeba definovat sama sebe jako příslušníka určité skupiny
- touha důvěřovat blízkým lidem
- výrazná potřeba se odlišovat, obzvláště vzhledem
7) adolescence (16-19let) – E.: „Jsem to, co miluji“
- sebepojetí ovlivněno vztahy, které adolescent navazuje
- tzv. „žije pro lásku“
- důl.role úspěchu ve škole, maturita, nástup do zaměstnání,či na VŠ
8) dospělost - mladá 20 – 30 let
- střední 30 – 45 let E. „Jsem to, co poskytuji“
- pozdní 45 – 60 let
- mladá – práce, manželství, narození dítěte
- střední – práce, výchova dětí, odchod dětí z domova – syndrom opuštěného hnízda, prarodičovství
- pozdní – odchod do důchodu, prarodičovství
9) stáří (61 – smrt) – E.: „Jsem to, co po mě zůstane“
- sebepojetí starého člověka je ovlivněno procesem stárnutí
- velmi důležité je, jak se člověk ke stárnutí postaví
- „ničím nestárne člověk tak rychle, jako myšlenkou na stárnutí“
- žije pro své děti a vnuky, popř.pravnuky

Struktura sebepojetí

1) reálné „já“ – je představa o vlastních možnostech, jaký jsem
2) ideální „já“ – jaký bych chtěl být
3) obranné „já“ – odvrácené vědomí od toho, co je nesnesitelné
4) citové „já“ – úcta k vlastní osobě"