1.	Jehličnaté stromy

1.1	Smrk ( Picea excelsa )

1.2	Jedle ( Abies alba )

1.3	Modřín ( Larix europaea )

1.4	Borovice ( Pinus silvestris)

2.	Listnaté stromy

2.1	Buk ( Fagus )

2.2	Dub ( Quercus )

2.3	Javor ( Acer )

2.4	Jasan ( Fraxinus )

2.5	Tis ( Taxus baccata )

2.6	Habr ( Carpinus betulus )

2.7	Lípa ( Tilia )

2.8	Olše ( Alnus )

2.9	Topol ( Populus )

2.10	Jilm ( Ulmus )

2.11	Bříza ( Betula )

2.12	Trnovník akát ( Robinia pseudoakacia )

2.13	Jírovec maďal ( Aesculus hippocastanum )

3.	Ovocné stromy

3.1	Třešeň, višeň (Prunus avium)

3.2	Hrušeň obecná ( Pyrus communis)

3.3	Jabloň lesní ( Malus sylvestris)

3.4	Švestka domácí ( Prunus domestica)

3.5	Ořešák (Juglans)

4.	Tropické dřeviny

4.1	Mahagon (Swietenie)

4.2	Eben (Diospyros)

4.3	Teak ( Tectona grandis)

4.4

Palisandr

4.5	Balsa (Ochroma lagopus)

“ JEHLIČNATÉ STROMY

SMRK ( Picea excelsa )

nejrozšířenější druhy: Ztepilý, omorika, sitka

Smrk je naše domácí dřevina, štíhlého, pravidelného vzrůstu a přeslenovitého větvení. Kořenový systém s bohatými mykorrhizami je plošný, smrk je proto značně nestabilní, obzvláště v monokulturách. Kůra je v mládí hladká, červenohnědá, bohatá na tříslo, později přechází v šupinatou borku. Pupeny jsou kulovité, hnědožluté. Jehlice jsou špičaté, tuhé, po opadnutí zůstává po nich na větévce jehlicovitý polštářek.
Smrk ztepilý je dřevinou s rozsáhlým areálem výskytu, zabírající takřka celou Evropu. Výškově je optimum jeho výskytu obyčejně nad 1000 m.n.m. Kořenovým systémem zasahuje do hloubky asi 60 cm. Nejlépe se smrku daří na svěžích písčitohlinitých půdách i na těžších píscích, jsou-li dostatečně vlhké. U nás probíhá hranice smrku v Krušných horách v 950 m, na Šumavě ve 1490 m a v Krkonoších ve 1250 m. V nižším pásmu roste smrk ve společnosti jedle a buku, od 1000 m.n.m. vytváří buď nesmíšené porosty nebo s příměsí klenu, popřípadě jeřábu.
Suché roky mívají za následek odumírání i starých stromů. semenáčky smrku v nezazimovaných školkách často trpí holomrazy, méně pak dospělé stromy.Smrk je značně náročný na vlhkost jak přímou ( srážkovou ), tak i vzdušnou. V půdě vyžaduje vlhkost rovnoměrnou, je poměrně citlivý na nedostatek kyslíku v půdě, avšak jinak je na složení půdy nenáročný. Smrk snáší oklest jedině suchých větví. Ve městech trpí výfukovými zplodinami a kouřovými plyny. Monokultury smrku jsou velmi často napadány Býložravcem, který v nich takřka bez omezení prochází a znehodnocuje je.
I přes nedostatky, které smrk má, je jedním z nejproduktivnějších dřevin vůbec. Jeho dřevo nemá zbarvené jádro, obsahuje pryskyřičné kanálky, je lesklé, měkké, bílé, lehké, lehce štípatelné, všestranně použitelné.
Dřevo smrku má nejširší upotřebení používá se v pozemním, vodním i důlním stavitelství, v truhlářství, při výrobě dýh, překližek, hraček, dřevěné vlny a celulózy. Kůra se zužitkovává na tříslovinu a vydělávání kůže. Surová pryskyřice poskytuje kalafunu a terpentýn.

JEDLE ( Abies alba )

nejrozšířenější druhy: Bělokorá, obrovská, ojíněná, kavkazská, stříbrná
Jedle bělokorá je jediným druhem rostoucím u nás v lesních porostech, ačkoliv rod ABIES čítá 40 druhů. V mládí kůlový kořen se záhy mění ve tvar srdčitý. Kůra je v mládí hladká, olivově zelená, později bělošedá, v 50 letech přechází v šupinatou borku. Jehlice jsou 2-3 cm dlouhé, 2-3 mm tlusté a ploché, na konci vykrojené. Na líci jsou tmavozelené, na rubu mají po stranách výrazné voskové proužky. Šišky rostou jednotlivě, jsou válcové, po dozrání se na stromě postupně rozpadají a na větvích zůstávají i více let. Semeno je veliké 10 mm, trojhranné, tmavohnědé. Pryskyřice je obsažena jen v kůře, ve dřevě nikoliv. Jedle vytváří kmeny nesbíhavé, z našich jehličnanů nejmohutnější. Dorůstá výšky 40-60. Koruna je pyramidální s pravidelným přeslenitým větvením, ale může mít i jiné formy, zejména sloupcovitou nebo s převislými větvemi.
Optimum rozšíření jedle je v pásmu, kde se stýká s bukem a smrkem, tedy kolem 800 m.n.m. Jedle je dřevinou doslova stinnou až stínovou. Trpí mrazy, na výsluní trpí korní spálou. Vyžaduje půdy hluboké, vlhké, vzdušné, s určitým podílem vápníku ( vápna ).Jedle zpravidla netrpí vývraty, naopak snáší i oklesty spodních zelených větví.
Jedle je dřevinou, která dnes mizí v celém rozsahu svého areálu, aniž by byly zcela známy příčiny jejího postupného mizení.Pro parkové kultury se jedle příliš nehodí pro svou malou odolnost vůči kouřovým plynům. Jedle je rozšířena na omezeném teritoriu a to ve střední a jižní Evropě.
Dřevo jedle je bez zbarvení jádra, bez pryskyřice, měkké, lehké a málo pružné. Je ale naopak velmi trvanlivé a to jak v suchém prostředí, tak i pod vodou. Jeho velkou nevýhodou je rychlé a snadné šednutí.
Použití je stejné jako u smrku, ale pro odlupčivost a rozdílnou tvrdost jarního a letního dřeva je méně oblíbeno. Užívá se navíc v bednářství, ve vodním stavitelství, v minulosti se používalo na výrobu lodních stěžňů."

Tato seminární práce byla vypracována v rámci zkoušky z Materiálů 2 - dřevo na katedře Technické výchovy PdF OU.