1.

Úvod

2.	Obecné porovnání odlišností

3.	Právní systém kontinentálně evropský

3.1	Historický vývoj

3.2	Obecné vývojové tendence

3.3	Koncepce práva

3.4	Prameny práva, právní normy

3.5	Soudní moc

3.6	Vybrané instituty soukromého práva

3.7	Vlastnické právo

4.	Právní systém angloamerický

4.1	Historický vývoj

4.2	Obecné vývojové tendence

4.3	Koncepce práva

4.4	Prameny práva a právní normy

4.5	Soudní moc

4.6	Právní pojetí občana

4.7	Vlastnické právo

5.	Porovnání obou systémů

6.

Závěr

Použitá literatura

"3. PRÁVNÍ SYSTÉM KONTINENTÁLNĚ EVROPSKÝ
3.1 Historický vývoj
Jak již bylo uvedeno, současný kontinentálně evropský právní systém má své prapůvodní základy v právu římském. Kontinentálním se nazývá proto, že vznikl v kontinentální Evropě a odtud se pak šířil cestou kolonizace i mimo evropský kontinent. Název rovněž zdůrazňuje odlišnost od právního systému „ostrovního“, tj. anglického. V anglické právní literatuře se však, jak již bylo naznačeno, používá pro kontinentální právní systém termínu civil law.
Už ve starověku měl v římském právu významné místo vedle obyčeje také zákon, tj. právo psané (ius scriptum), jehož význam přetrval po celou dobu vývoje kontinentálního právního systému dodnes. V 5 století př.n. l. byla provedena první velmi významná kodifikace (kodex je pro tento právní systém typický dodnes), a to tzv. Zákon dvanácti desek (lex doudecim tabularum), v němž bylo sepsáno a tehdejším poměrům přizpůsobeno téměř veškeré obyčejové právo, ať veřejné nebo soukromé. Důležité rovněž je, že normy sepsané v Zákonu dvanácti desek měly povahu ryze právní, tj. nebyly smíšené s normami mravními či náboženskými.
Ve 3. – 5. století n.l. došlo opět k pokusům o systemizaci a shrnutí římského práva, které se do té doby stalo opět chaotickým a nepřehledným. Velká kodifikace práva byla provedena za vlády byzantského císaře Justiniána v roce 529 n.l. (revize kodexu provedena 534 n.l.). Po Justiniánově smrti nastal úpadek říše; a pro středověk se stala typickou rozdrobenost států, tj. i jejich právních řádů. Četné instituty římského práva se však uchovaly díky záznamům a kodifikacím. Dodnes se rovněž používají mnohé původní latinské termíny, a to nejen v teoretických pojednáních, ale i v právnické praxi.
Po staletích feudalismu se v 18. a 19. století opět objevuje snaha o inspiraci legislativních děl římským právem, přičemž vzniká a sílí proud racionalistického přirozeného práva. Od 18. století začínají vznikat systematicky pojaté odvětvové zákoníky, z nichž mnohé se staly základem dodnes platného práva jednotlivých státních útvarů dnešní Evropy.
Kontinentální systém není homogenní, nýbrž se člení na několik okruhů, které vznikly zčásti historicky odlišným vývojem právního myšlení. Odrazil se v nich i proces historického napodobování. Rozčlenění systému počalo na přelomu 18. a 19. století, kdy se v Evropě střetly dva proudy právního myšlení, respektive dvě koncepce právních pramenů. Na jedné straně šlo o koncepci přirozenoprávní převládající ve Francii a v Rakousku, která usilovala o zachycení přirozeného práva psanou formou, a to jeho soustředěním ve velkých kodexech.
Proti ní stála koncepce historickoprávní převládající v Německu, která proti potřebě kodifikace razantně vystupovala. Postupně převládla koncepce usilující o kodifikaci, což se projevilo sledem významných kodifikací velkých právních odvětví, a to i v původně skeptickém Německu. Jako výsledek těchto kodifikačních prací je třeba zmínit zejména francouzský občanský zákoník z roku 1804 a rakouský obecný občanský zákoník vydaný roku 1811."