1.	Právní věda - předmět a vývoj jejího poznání. Systém soudobé právní vědy. Teorie práva v systému právní vědy.

a) Vymezení předmětu právní vědy
b) Historie právní vědy
c) Systém soudobé právní vědy
d) Teorie práva v systému právní vědy

2.	Stěžejní metodologické přístupy k právu.

a) Přirozenoprávní přístup (iusnaturalismus)
b) Právněpozitivistický přístup (iuspozitivismus)
c) Sociologický směr
d) Psychologický přístup

3.	Teorie přirozeného práva.

a) Teologická koncepce
b) Racionalistická koncepce (16., 17. a 18. století)

4.	Právní pozitivismus. Normativní teorie práva.

a) Právní pozitivismus
b) Počátky moderního přístupu k právu
c) Právo ve Francii 17. století
d) Francouzská škola právní exegese
e) Německý pozitivismus
f) Anglický pozitivismus
g) Obecné shrnutí právního pozitivismu
h) Právní normativismus
i) Předchůdci normativismu
j) Školy právního normativismu
k) Shrnutí normativní teorie
l) Kritika normativismu

5.	Sociologické a sociálně psychologické pojetí práva.

a) Sociologický přístup
b) Představitelé společenských věd zabývající se právem
c) Představitelé právní vědy zaměření na sociologický přístup k právu
d) Psychologický přístup k právu
e) Naši představitelé sociologického a psychologického směru

6.	Jusnaturalismus a juspozitivismus v minulosti a v současnosti.

a) Posun v přirozenoprávním myšlení ve 2. polovině 20. století
b) Přirozené právo z hlediska funkce, kterou sehrálo v posledních desetiletích
c) Věčný návrat přirozeného práva, mezinárodní pakty
d) Postmoderna a její dopady na právní myšlení

7.	Hlavní tendence a směry v recentním právním myšlení.

8.	Právo a kultura, právní kultura, recentní typy právní kultury.

a) Kultura
b) Pojem právní kultura
c) Typy právních kultur

9.	Právní geografie, komparatistika právních řádů a právních systémů.

10.	Kontinentální typ právní kultury.

11.	Angloamerický typ právní kultury.

a) Právo americké

12.	Právo a právní vědomí.

a) Právo
b) Forma práva
c) Antinomie úplnosti práva, mezery v právu
d) Obsah práva
e) Poznání práva
f) Právní vědomí

13.	Základní právní zásady v soudobém právu.

a) Obecná pravidla právní

14.	Právo a morálka, jiné normativní systémy ve společnosti a jejich vztah k právu.

a) Právo a morálka
b) Legitimita práva

15.	Právo a hodnoty.

a) Svoboda
b) Rovnost

16.	Právo a spravedlnost

17.	Právní jistota, zásada nabytých práv, legalita

a) Právní jistota
b) Stabilita práva
c) Nabytá práva
d) Zákonnost (legalita)
e) Civilní neposlušnost

18.	Právo a společnost (dynamika a stabilita práva, mechanismus působení práva a otázky jeho efektivnosti)

a) Justifikace práva, moc ve společnosti
b) Potřeby, zájmy a účely ve společnosti
c) Dynamika a stabilita práva
d) Perzistence (trvání) práva
e) Efektivita práva

19.	Právo a stát (formální a materiální sepětí práva a státu). Právo a veřejná moc. Historický proces formování právního státu ("Rechtsstaat" a "rule of law").

a) Vznik koncepce právního státu
b) Historické souvislosti formování právního státu
c) Rozdíl v pojetí „Rechtstaat“ a „rule of law“
d) Krize právního státu
e) Atributy právního státu v materiálním pojetí
f) Sepětí práva se státem se naplňuje ve dvou rovinách – formální a materiální: 1) formální rovina -

20.	Soudobý demokratický právní stát – atributy (znaky) a garance (záruky)

a) Znaky státu
b) Státní mechanismus
c) Právní stát

21.	Vznik a vývoj koncepce lidských práv. Význam lidských práv v soudobém pojetí právního státu.

a) Přístupy

22.	Problematika legitimity a legality v soudobém právu; právní a mimoprávní záruky právního státu.

23.	Důvěra v právo.

24.	Právo a informace.

a) Informace
b) Právní informace
c) Problémy právní odpovědnosti
d) Počítač a člověk

1.	Právo objektivní a právo subjektivní.

2.	Obecné a specifické rysy právních norem, jejich struktura.

a) Problematika normativnosti
b) Mody normativnosti
c) Specifické rysy právních norem (materiální znaky)
d) Struktura právních norem
e) Dělení hypotéz, dispozic a sankcí (typy strukturních elementů norem).

3.	Druhy právních norem.

a) Kritérium právní síly
b) Kritérium vlastního charakteru právní normy =>
c) Kritérium podle předmětu a metody právní regulace
d) Kritérium podle teritoriálního působení

4.	Věcná, osobní, prostorová a časová působnost právních norem.

a) Věcná působnost
b) Prostorová působnost
c) Osobní působnost
d) Časová působnost

5.	Formální určitost právních norem - tzv. prameny práva.

a) Prameny práva z formálního hlediska
b) Přehled pramenů práva

6.	Tvorba právních norem (konvenční, konsensuální a imperativní forma vzniku právních norem).

a) Tvorba právních norem
b) Imperativní způsob vytváření práva - legislativní proces
c) Uplatňuje se zejména v mezinárodním právu -> musíme rozlišit závaznost smlouvy ve vnitrostátním
d) Konsensuální (smluvní) tvorba práva
e) Spontánní tvorba práva

7.	Legislativní proces. Zákon jako pramen práva.

a) Imperativní způsob vytváření práva - legislativní proces

8.	Soudní precedens jako pramen práva.

9.	Právní řád (pojem, struktura). Princip právní síly. Vnitřní struktura právního předpisu.

a) Právní řád České republiky
b) Vnitřní struktura právního předpisu

10.	Právní jazyk - charakteristické vlastnosti a náležitosti právní terminologie.

11.	Subjekty práva. Druhy způsobilosti.

a) Normotvorné subjekty práva
b) Osoby (adresáti pr. norem)
c) Orgány veřejné moci

12.	Systém právních norem a jeho struktura. Právo soukromé a veřejné, hmotné a procesní.

a) Systém práva

13.	Vztah práva vnitrostátního a mezinárodního, komunitární právo.

a) Mezinárodní a vnitrostátní právo
b) Komunitární právo

14.	Interpretace v právu - pojem, charakteristické rysy, význam interpretace, základní interpretační postupy

a) Pojem interpretace práva
b) Smyslem interpretace
c) Metody interpretace jsou postupy a způsoby objasnění smyslu interpretovaného textu či jiného objektu

15.	Druhy interpretace podle subjektů, provádějících výklad.

16.	Metody interpretace právního textu; argumentace a dokazování v právu.

a) Standardní metody interpretace
b) Nestandardní metody interpretace

17.	Realizace práva - pojem, formy, stadia realizace právních norem. Chování v souladu s právem (secundum legem, praeter legem) a protiprávní (contra legem).

a) Pojem realizace právních norem
b) Hodnocení chování subjektů práva z hlediska objektivního práva

18.	Vznik, změna a zánik právního vztahu (ex lege a na základě tzv. právních skutečností). Druhy právních skutečností.

a) Pojem pr. vztahu
b) Třídění právních skutečností
c) Právní jednání
d) Protiprávní jednání – delikty
e) Právní událost
f) Protiprávní stav

19.	Subjektivní práva a právní povinnosti - pojem, druhy. Výkon práva, možnosti omezení výkonu subjektivních práv. Význam základních subjektivních práv.

a) Subjektivní právo
b) Subjektivní právo a právní povinnosti (distinkce a vzájemná relace)
c) Právní povinnost
d) Právní povinnosti mohou být čtyři:

20.	Subjekty a objekty právních vztahů, druhy právních vztahů.

a) Subjekty právních vztahů
b) Objekty právních vztahů
c) Druhy právních vztahů

21.	Porušení právní povinnosti a jeho následky, právní odpovědnost.

a) Právní odpovědnost v komplexu sociálních odpovědnostních vztahů
b) Právní odpovědnost
c) Funkce právní odpovědnosti
d) Prvky zaviněného porušení právní povinnosti
e) Subjektivní a objektivní právní odpovědnost

22.	Druhy deliktů a právní odpovědnosti.

a) Protiprávní jednání – delikty
b) Druhy právní odpovědnosti

23.	Právní ochrana subjektivních práv (právo na spravedlivý proces), význam soudní ochrany, jiné subjekty právní ochrany, svémoc, právní pomoc při ochraně práv.

a) Vymahatelnost a ochrana subjektivních práv

24.	Aplikace právních norem (pojem, stádia procesu aplikace, akty aplikace práva). Základní rozdíly mezi jednotlivými druhy aplikace právních norem.

a) Pojem aplikace práva
b) Druhy procesů aplikace práva
c) Stadia procesu aplikace práva
d) Druhy aktů aplikace

" 6. Tvorba právních norem (konvenční, konsensuální a imperativní forma vzniku právních norem).
Tvorba právních norem – vytváření pr. norem jakožto obecně závazných pravidel, uznaných a vynucovaných státem (resp. společenstvím států). Pr. normy vznikají zpravidla v záměrném procesu rozhodnutím decizního orgánu veřejné moci, ale i jinak.
Tvorbu práva je třeba odlišit od interpretace práva. (Pokud mluvíme o tvorbě práva – rozlišujeme tvorbu práva heteronomního a autonomního; pojem tvorby heter. práva lze vykládat dvojím způsobem: a)v širším smyslu je tvorba práva totožná s pojmem vzniku práva (jak a proč se právo ve společnosti vytváří), b)v užším smyslu je tvorby práva záměrná cílevědomá lidská činnost (zákonodárství a soud. rozhodování).
Je několik způsobů:
• imperativně - buď legislativním procesem (a priori stanoví závazné pravidlo chování), nebo soudcovským právem, tj. soud. precedenty (ex post, a posteriori rozhodne, až když je to třeba)
• konsensuálně (smlouvami) - podoba normativních právních smluv
• spontánně (živelně) - u právních obyčejů a právních principů, u nepsaného práva
Na základě tohoto členění lze hovořit i o rozdílech mezi psaným (právo vytvářené v legisl. procesu – zákony, jiné pr. předpisy, normat. pr. smlouvy) a nepsaným právem (pr. obyčeje, soudní precedenty), a dále se zde ukazuje rozdíl mezi autonomní (právo vytvářené samotnými nositeli práv a povinností (zejména v rámci smluvní autonomie dané normami heteronomního práva) a heteronomní tvorbou práva (právo vytvářené nezávisle na nositelích práv a povinností (zákonné a soudc. právo).

Imperativní způsob vytváření práva - legislativní proces
Doslovně hovoříme o procesu tvorby zákonů (o něm bude řeč dále), v širším slova smyslu jde o proces tvorby všech právních předpisů (tvorba práva zákonodárstvím-činnost státních právotvorných orgánů). Výsledkem je vytvoření právní normy ve formě právního přepisu. Je třeba odlišit pojmy 1. normotvorba-tvorba jakýchkoli norem, nejen právních a 2. právotvorba, tedy tvorba práva a 3. zákonodárství (legislativa) znamenají nikoli tvorbu práva, ale pouze tvorbu zákonů (znamenají zároveň tvorbu práva jako činnost, ale i její výsledek-právní řád ).
Zákonodárství je činnost, která se koná podle zákona (určuje orgány mající zákonodárné oprávnění, jeho meze a upravuje zásady zákonodárného procesu). Proces vydávání pr. předpisů vládou a ministerstvy se řídí Legislativními pravidly ČR, která pr. předpisem nejsou. Legislativa spočívá na legální základu, který je na nejvyšší úrovni dán články ústavy. Nezákonným způsobem zákon ani jiný právní předpis vzniknout nemůže. Nad souladem zákonů, zákonných opatření avšech ostatních právních norem a nad souladem podzákonných pr. norem se zákonem dohlíží Ústavní soud.
I. Zákonodárná iniciativa (počátek legislativního procesu)
V Ústavě je vymezen okruh subjektů s pravomocí podávat návrhy zákonů (pravomoc vydávat pr. předpisy může být založena pouze ústavou či úst. zákonem). Zákonodárná pravomoc v užším smyslu dle článku 15 odst. Ústavy má výlučně Parlament. Není možno podat jakýkoliv návrh na zákonnou úpravu -> musí mít dvě části:
1) osnova zákona - návrh musí být předložen v paragrafovaném znění, musí obsahovat normativní věty, být členěn,...
2) důvodová zpráva
II. Projednání návrhu zákona, III. Hlasování o návrhu zákona (tyto dvě části se prolínají)
Projednání probíhá ve více fázích => u nás trojí čtení.

U nás do legislativního procesu zasahuje i Senát. Má však slabou pozici, kromě ústavních zákonů může být přehlasován nadpoloviční většinou všech poslanců. Určitou roli hraje i hlava státu. Má možnost suspenzívního veta (odkladné veto) => nedisponuje absolutním vetem. U nás má prezident poměrně slabou úlohu. Musí se vyjádřit do lhůty 15-ti dnů. Použije-li veto, může ho nadpoloviční většina všech poslanců přehlasovat.
IV. Vyhlášení zákona (promulgace zákona)
Zahrnuje v sobě i momenty ověřování zákona - např. zda byl dodržen legislativní proces při hlasování. Podpisy jsou čistě formální (u nás v pořadí - předseda Poslanecké sněmovny, prezident, premiér). Zákon musí být vyhlášen (publikován) v předepsané Sbírce. Bez publikace v plném znění nemůže zákon nabýt platnosti.
Sbírka zákonů. Jsou v ní obsaženy nejen zákony, ale i mezinárodní smlouvy, rozhodnutí Ústavního soudu a další významná sdělení (např. vyhlášení voleb). Ve Sbírce se nevyhlašují lokální předpisy.

Účinnost právního předpisu
Je třeba odlišit od platnosti, která je základním předpokladem účinnosti pr. předpisu (který z hlediska časového nemůže nikdy nabýt účinnosti dříve, než se stane platným). Pokud by k tomu došlo, jednalo by se o pravou retroaktivitu.

Konsensuální (smluvní) tvorba práva
Uplatňuje se zejména v mezinárodním právu -> musíme rozlišit závaznost smlouvy ve vnitrostátním systému. Z hlediska mezinárodního práva je rozhodující, zda jsou dodrženy požadavky na závaznost pro jednotlivé státy, jak vyplývají z mezin. Úmluvy o smluvním právu. Pro vnitrostátní závaznost je rozhodující vnitrostátní (např. ústavní) úprava => smlouva musí být ratifikovaná a publikovaná. Ratifikaci provádí hlava státu s nezbytným souhlasem zákonodárného sboru. Publikace musí být provedena předepsaným způsobem. Když jsou splněny obě tyto podmínky, platí zásada ignorantia iuris non excusat (neznalost zákona neomlouvá).
Konsensuální charakter má eventuálně tvorba práva na základě opinio communis doctorum (společného mínění učenců). Vliv jurisprudence je znám např. u práva římského. V angloamer. a islámském typu pr. kultury a v mezin. Právu se názory obecně uznávaných právních autorit považují za jeden ze zdrojů práva.

Spontánní tvorba práva
Má v dnešním právu jen omezený význam (hlavně v souvislosti s právními obyčeji). Spontánní rysy však najdeme i u vývoje právních principů a v současnosti též i v jejich šířícím se používání v rozhodování soudů při řešení tzv. obtížných (či nestandardních) případů."