1.

Úvod

2.	Pojem národ - ztotožnění národu se státem

3.	Sebeurčení jako prostředek dekolonizace

4.	Spojení práva na sebeurčení a pojmu demokracie

5.

Závěr

“SEBEURČENÍ JAKO PROSTŘEDEK DEKOLONIZACE

Po 2. světové válce byla stále ještě výrazná menšina světa rozdělena do národních států. Celá Afrika a velká část Asie byly koloniemi evropských mocností. Atlantická charta ze 14. srpna 1941 se zmiňovala o tom, že konec války nebude znamenat změnu hranic bez svobodně vyjádřeného přání dotčených národů a že bude respektováno právo všech národů rozhodnout o formě vlády pod kterou budou žít. Na konferenci v San Francisku v roce 1945 potom Sovětský svaz protlačil právo na sebeurčení národů do Charty OSN.
Toto sebeurčení bylo chápáno především jako prostředek dekolonizace. Za národ (peoples) se považovalo společenství obyvatel určité kolonie, či jen její provincie, bez ohledu na vnitřní kulturní rozdíly a často i neexistence vědomí pospolitosti. Národní identita se zde rovnala pouze identitě politické, vytvořené koloniálními hranicemi.
Ovšem jen tyto „národy“ ve svém celku měli právo na odloučení od mateřských zemí a samostatné rozhodnutí o vlastním politickém statutu. Pokud takový „národ“ vykonal své právo na sebeurčení a byl vytvořen nový stát, pak další společenství uvnitř tohoto státu další právo na sebeurčení vykonat nemohla. Subjektem práva na sebeurčení byl jen národ - společenství, které se nacházelo pod nadvládou, byl vykořisťován a toto vykořisťování bylo cizí.
Podobně jako národ v evropské a americké tradici je i zde, v procesu dekolonizace, národ spojen se státem. Subjektem práva na sebeurčení je národ rovnající se státu. Z tohoto pohledu se zdá být problematické zařazení práva na sebeurčení mezi základní lidská práva, tak jak to vyplývá nejen z Paktů, ale už i z usnesení Valného shromáždění OSN z 10. prosince 1948.
Proto se nelze na právo na sebeurčení dívat jen jako na prostředek dekolonizace, kde se právo národů staví proti evropským metropolím. Například v rezoluci Valného shromáždění OSN ze dne 16. prosince 1952 se zdůrazňuje, že právo sebeurčení je předpokladem pro plné uplatnění základních lidských práv. Dovozovalo se, že toto právo je podmínkou rozvoje dekolonizovaných zemí, jimž je tak umožněno podílet se na definování lidských práv, jež by odpovídalo jejich tužbám. Nejen pozdější praxe ovšem prokázala pravý opak. Právo sebeurčení posílilo roli státu, který často ve jménu národu upíral jednotlivci jeho práva výrazněji než to dříve dělali koloniální mocnosti. Přitom právě práva jednotlivce měla být realizací práva na sebeurčení posílena.
Pokud tedy subjektem práva na sebeurčení zůstává národ rovnající se státu, je snaha zařadit toto právo mezi práva lidská pouhou politickou proklamací."