Úvod

1	Co jsou to emoce

1.1	Definice emoce

1.2	Vyjasněná terminologie

1.2.1

Emoce a cit

1.2.2

Afekty, nálady, stavy

1.2.3

Emoce a emocionalita

2	Rozdělení emocí

2.1.	(Goleman, 1997, s.273)

2.2.	(Machač a kol., 1988, s.15)

2.3.	(Nakonečný, 1998, s. 430)

3	Hodnocení jako podstata emocí

4	Polarita emocionálních stavů

4.1	Příjemné - nepříjemné

4.2	Vzrušení - uklidnění

5	Podmínky vzniku emocí

6	Vývoj emocí

6.1	Fylogenetický vývoj emocí

6.2	Ontogenetický vývoj emocí

7	Sídlo emocí

8

Závěr

"1 Hodnocení jako podstata emocí
Podstatou emocí, jak již bylo uvedeno, je hodnocení podnětů a situací. Jak někdo emocionálně reaguje, nezávisí přímo na události, nýbrž na tom, jak osoba tuto událost hodnotí. Nikoli objektivní znaky události, nýbrž subjektivní interpretace události je rozhodující. Hodnocení směřuje k identifikaci nebo uznání hodnot a za hodnotu v užším, tj. pozitivním smyslu lze pokládat subjektivní pojetí dobrého, přičemž kultivovaný subjekt může ovšem za dobré pokládat nejen to, co je pro něj samotného, ale i více či méně obecně závazné či příjemné dobro jako je např. osobní svoboda, zdraví, spravedlnost, pohodlí apod. (ztotožnění se s některými společenskými hodnotami, hodnotami určitých skupin, sekt, církví atd.). Hodnota jako dobro znamená současně významnost, každá subjektivní hodnota je životně významná a žádoucí. Dosahování a udržování určitých hodnot je proto i motivující. Hodnoty, které člověk vyznává, tvoří jeho hodnotový systém, který může být více či méně stabilní (životní traumata mohou takový systém měnit velmi podstatně) a který tvoří hierarchicky uspořádané hodnoty (některé mají menší, jiné větší čí největší životní význam). To se někdy označuje jako hodnotová orientace, která je vlastně tvořena postoji k více či méně významným objektům, událostem, idejím, hodnotám. Emoce jsou sice kýmsi funkčním jádrem hodnocení, a tedy i hodnot, avšak nefungují v procesu hodnocení a utváření hodnot izolovaně, i když hlavně někteří filozofové pokládali za podstatu hodnot a hodnocení emoce. A. S. Reber (1985, s. 810) vymezuje hodnotu jako kvalitu nebo vlastnost věci, která ji činí užitečnou, žádoucí nebo cennou. Pokud se procesu hodnocení týče, je to komplexní jev.

4 Polarita emocionálních stavů
Již ve Wundtově psychologické laboratoři v Lipsku byl prozkoumán vztah mezi sílou podnětu a polaritou libost - nelibost. Zatímco u původně nelibých zvukových podnětů se nelibost stupňuje s přibýváním síly podnětu, u původně libých zvuků se libost zpočátku zvyšuje, ale při pokračujícím zvyšování intenzity se zase snižuje, až postupně přechází v nelibost. Polarita libosti - nelibosti však může být obtížně použitelná u některých citových stavů, např. u soucitu. Setkáváme se také s city, v nichž se mísí libost a nelibost, které jsou z tohoto hlediska ambivalentní nebo s city, které oscilují mezi těmito dvěma póly. Wundt doplnil polaritu libost - nelibost dalšími dvěma dimenzemi: napětí - uvolnění a vzrušení - uklidnění. Všechny tyto páry protikladných kvalit tvoří trojdimenzionální systém souřadnic, pomocí něhož lze popsat jednotlivé emoční stavy. Další formální charakteristiku zachycuje polarita stabilita - labilita emocionálních stavů. Svou povahou patří do souvislosti průběhu emocí a citů. Dimenzím vzrušení - uklidnění a napětí - uvolnění se vytýká, že jsou si blízké, takže mohou splývat. Nesporná tedy zůstala dimenze libost - nelibost, resp. příjemnost - nepříjemnost. V moderní psychologii se však počet dimenzí emocí nepovažuje za podstatné hledisko."