1.	Východisko uvažování o čase – Aristotelův čas

2.	Teď – retence a protence

3.	Postoj k minulosti, přítomnosti a budoucnosti v západních a východních kulturách

4.	Vrženost do světa a rozvrhování se do budoucnosti

5.	Autentická existence

6.

New Age

“ Bylo řečeno, že se čas neskládá z řady po sobě následujících „teď“. „Naše teď“ totiž není jen oním bodovým výsekem, který postihuje pouze nějaký zvuk či tón, ale souvisí také s naší intencí. Taková přítomnost má pohyblivé hranice závislé právě na zaměřenosti na určitý děj či děje. Přitom dochází k tomu, že sledovaná událost se postupně posunuje do minulosti, ale přesto je stále uchovávána a od přítomnosti se zcela neodděluje – tento proces nazývá Edmunt Husserl retencí (podržováním). Retenci však nelze zaměňovat se vzpomínkou. Vzpomínat na něco můžeme teprve tehdy, když nám ona skutečnost vymizela z vědomí a to je proces zcela odlišný . Pro předjímání budoucího, což je jakýsi protipól retence, použil Husserl termínu protence. Protence je horizont očekávání, do něhož další vjemy vstupují a jsou tak tímto očekáváním předznamenány.

Plynutí času evokuje i určité prostorové vymezení se člověka vůči minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pro západní civilizaci je charakteristické definování minulosti jako něčeho, co zůstalo za našimi zády a spatřit to lze pouze tehdy, když se ohlédneme zpět. Přítomnost je to, v čem momentálně existujeme a kde kráčíme s tváří mířící vpřed do budoucnosti. Na Východě bývá čas přirovnáván k řece a člověk, jenž stojí na jejím břehu, je obrácen po proudu. To znamená, že budoucnost se k němu blíží zezadu a stává se přítomností v okamžiku, kdy míjí místo, na němž on stojí a minulostí je až před pozorovatelem. Tato metafora byla krásně používána v Číně. „Umělé říčky se vinuly královskými sídly a na jejich březích byly postaveny lavičky, přesně čelem po proudu. V podvečer po jídle, když se princové se svými přáteli na těchto lavičkách uvelebili, sloužící po proudu nahoře vypustili malé dřevěné lodičky s alkoholickými nápoji. Příslušníci královského rodu nikdy nevěděli, co budoucnost za jejich zády přinese, neboť hleděli do minulosti před sebou. Strávili tak mnoho příjemných večerů, protože se opíjeli překvapeními z budoucnosti, připlouvajícími odzadu. “ (L. Schlein)

Minulost tedy můžeme nějakým způsobem přehlédnout. Je to ono uplynulé, které nás možná nějakým způsobem ovlivnilo. Ale budoucnost jako by se skutečně přibližovala zpoza našich zad a stále znovu a znovu nás nečekaně zaskakuje. Je to to, co se teprve utváří v okamžiku zpřítomňování. K budoucnosti se vztahujeme svými očekáváními, plány a svými obavami. Budoucnost nám také přináší i různé neočekávané možnosti, kterých se buď chopíme, nebo je odmítneme. Tak vyvstává náš pocit vrženosti do světa, tato „vrženost do pobývání na světě“ nezávisí na naší vůli, a jako bytí¨, které se má teprve realizovat, je pobyt rozvrhem, rozvrhováním se do budoucnosti, tzn. Nejen pasívním přijetím vrženosti, ale i jejím činným převzetím."