ÚVOD

1.	Stojí naše země na nekonečné řadě želvích krunýřů

2.	Vědecká filozofie se vynořuje z mlh

2.1	Vnitřní vědecké pochybnosti

2.2	Vnější vlivy

3.	Honesty is the best policy

4.	Skutečnost

5.

Závěr

Literatury a seznam obrázků
a) Literatura
b) Seznam obrázků

"1 Stojí naše Země na nekonečné řadě želvích krunýřů?
Zatímco po stránce formálního vyjadřování a logické argumentace odvádí ve svých spisech Bertrand Russell vynikající práci, čím by býval svoje počínání mohl aproximovat více směrem k zřejmosti je ta skutečnost, že k tomu, aby dosáhl plného popisu problémů, a že jejich rozsah je úctyhodný, není zapotřebí jen používat formální logiku, tedy „předmět, při němž nikdy nevíme, o čem mluvíme, ani zda to, co říkáme, je pravdivé,“ ale je zapotřebí i explicitně uvést plný výčet axiomů, na kterých celé zdůvodnění postavíme s tím, aby se případně hned od počátku dalo usoudit, zda-li se dobereme nějakého pozitivního vědění, neboť „konzistentní pohádka, ať už je jakkoli vypracována, je přece něco jiného než pravda.“ Je otázkou, zda-li lze této mety dosáhnout. Jeden z výsledků této práce by měl být závěr, že toho, alespoň za ‚běžných‘ okolností, dosáhnout nelze. Bez tohoto explicitního výčtu musí čtenář, který zastává odlišná východiska nebo víry, v jistém bodě popisu se čtením přestat, uchopit argument, který nezapadá do jeho vidění světa a pomocí zpětného chodu dedukce (od závěrů k předpokladům) se dopátrat odlišného východiska Bertranda Russella. Po přečtení historky od Stephena Hawkinga však musím konstatovat, že mého hlediska si musel být Bertrand Russell, alespoň někdy, vědom (pokud je historka pravdivá a byl to skutečně on): Známý vědec, prý to byl Bertrand Russell, kdysi pro širokou veřejnost uspořádal přednášku o astronomii. Hovořil o tom, jak Země obíhá okolo Slunce a jak se Slunce zase otáčí kolem středu ohromného seskupení hvězd, kterému říkáme Galaxie. Když byla přednáška u konce, zvedla se vzadu v sále drobná postarší dáma se slovy: „To, co se nám zde snažíte namluvit, pane, jsou nesmysly. Země je přeci ve skutečnosti plochá a leží na krunýři velké želvy.“ Vědec se s nadhledem usmál a odpověděl otázkou: „A na čem stojí ta želva?“ „Jste chytrý, mladý muži, velmi chytrý. Jsou tam samé želvy. Jedna na druhé!“
Abych ilustroval výše zmíněné, vezměme si tvrzení Bertranda Russella, že „teoretickým cílem každé vědy je, aby byla absorbována ve fyzice.“ Toto tvrzení je natolik silné a natolik v rozporu s tím, jak nyní vidím svět, že jsem se zeptal: „Jak na to ten člověk přišel?“ Jsem stoupencem vědeckých metod objevování, které otevírají možnost navázání na dosavadní výsledky s cílem jejich prohloubení. „Tato možnost postupné aproximace k pravdě,“ jak tvrdí sám Bertrand Russell, “je více než cokoli jiného zdrojem triumfu vědy,“ přičemž dodává, že filozofie díky proprietárnímu způsobu práce a metodám „zatím neučinila žádný krok kupředu, protože každý originální filozof musel práci začít vždy od počátku, aniž by byl schopný přijmout cokoli určitého z práce svých předchůdců.“ Nicméně výrok o teoretickém cíli každé vědy nepojednává o způsobu vědecké práce ale o jejím smyslu. Zdá se mi, že tento výrok postuluje předpoklad, že i psychologie má svůj cíl být absorbována ve fyzice a tedy nutně by musela zastávat tvrzení, že psychické energie jsou synergickým efektem energií hmotných (na úrovni systému mozkových buněk a okolí). Tento jeho předpoklad je analogický jeho ideálu vědy, který tvoří „množina hierarchicky uspořádaných výroků, přičemž nejnižší úroveň této hierarchie se zabývá jednotlivými fakty a nejvyšší úroveň nějakým obecným zákonem, který vše ve vesmíru reguluje“ . Jsem toho názoru, že jeho přístup je odražen i v jeho popisu nepříjemné stránky vědy postavené na tomto předpokladu, oplývající determinismem, který „teoreticky zahrnuje schopnost předpovídat lidské činnosti.“ Známý fyzik Stephen Hawking vyjádřil cíl vědy obdobným způsobem: „Konečným cílem vědy je jednotná teorie vysvětlující celý vesmír. Tento úkol si vědci rozdělili na dvě části. Do první patří fyzikální zákony, které popisují vývoj vesmíru. Víme-li, jak vypadal vesmír v jednom okamžiku, řeknou nám zákony, jak bude vypadat později. Do druhé části náleží počáteční stav vesmíru.“ Zatímco u fyzika lze jisté zúžené vidění světa předpokládat, u logika je to však zčásti zvláštní. Stephen Hawking na jiném místě dospívá k důsledkům, které z takto postaveného vidění světa vyplívají: „Jenomže existuje-li skutečně jednotná teorie, měla by podle předpokladu popisovat i naše chování. A tak by tedy měla obsahovat také výsledek naší snahy tuto teorii objevit.“ O skepticismu pojednám později. Na tomto místě bych snad mohl vědecké komunitě zastávající tyto předpoklady navrhnout pokusit se z jejich stanoviska o předběžné výpočty vedoucí od fyzikálních teoretických aspektů k aspektům třeba myslící živé bytosti. Mám za to, že tímto směrem cesta nevede ani od částic a molekul k rostlinnému typu existence. Vzpomínám si, jak kdysi věda naznačovala (mám ten dojem na obou stranách železné opony), že více méně zná způsob, jak v pradávných dobách z neživých molekul vznikl první život. Od té doby uplynulo mnoho času a jediné, co se stalo, bylo, že halas ustal bez toho, aby vědecké týmy vydaly účet svého zkoumání tak slyšitelným způsobem, jakým vývoj započal. Obávám se jediného – místo toho, aby se z neúspěšného zkoumání udělaly závěry vedoucí k odstranění chybných hypotéz, náplň oněch týmů se po neúspěchu pouze přeorientovala na nové směry (genetické manipulace, …), kde staré hypotézy mohou dále existovat, protože výsledky se o ně neopírají i když budí zdání opaku."