1.

Úvod

2.	Stručný nástin života Hugo Grotia a výčet hlavních jeho děl

3.	Rozbor pojmu přirozené právo jak jej učinil Hugo Grotius ve svých dílech

4.	Soudobé pojetí názorů Hugo Grotia, názory vědců na jeho dílo

5.	Mezinárodněprávní myšlenky Hugo Grotia

6.	Použité prameny

"Ač sám velký teolog zasloužil se Grotius o částečnou sekularizaci práva. Jeho přirozené zákony již nejsou jen božího původu, ale pramení z lidské přirozenosti, která je poznatelná rozumem. Tvrdil, že lidská přirozenost je charakterizována touhou po míru a pořádku. Takto pojaté přirozené právo se může aplikovat jak vůči jednotlivcům, tak i vůči státům. Vycházejíc z předpokladu, že toto právo je neměnné, protože podstata člověka je svými psychickými prvky stále identická, ve všech zemích a v každé době, vyvinul systém mezinárodního práva. Státy tedy spojuje přirozené právo ve společenství, je závazné pro všechny členy tohoto společenství, a to nezávisle na tom, zda ho uznají, či nikoliv.

Grotius také rozlišoval ius naturale od ius voluntarium , tedy právo přirozené od pozitivního. Věnoval se tomu hlavně v oblasti mezinárodního práva. Ve své knize De iure belli ac pacis libri tres ( 1625 ), v knize první vzpomíná, že nejlepší rozdělení práva lze nalézt u Aristotela, který definoval jedno jako naturale a druhé voluntare. Stejně tak si všímá u Hebrejců jejich rozlišování mezi přirozeným právem jež nazývají PRECEPTY a voluntárním právem, jež zvou STATUTY. V mezinárodním právu podle Grotia ius voluntarium vzniká vzájemným projevem souhlasné vůle států a nesmí být v rozporu s ius naturale. Může jen omezit dovolující ustanovení přirozeného práva, ne však jeho ustanovení zakazující.
Rozlišení mezi právem přirozeným a voluntárním vedlo později k vytvoření 3 škol mezinárodního práva, k nimž řadíme radikální naturalisty, pozdní školu přirozenoprávní ( tzv. Grotiány) a rané pozitivisty. Pro lepší pochopení si je alespoň krátce definujme. Samozřejmě pro zjednodušení uvedu jen základní společné názory.

Naturalisté vychází z toho, že všechno právo vychází z a spočívá na principech přirozeného práva. Mezi nejvýznamnější vědce této školy řadíme Pufendorfa, Suareze.
Pozitivisté naopak věří že mezinárodní právo, spíše než by leželo na „vyšším právu“, je odvozeno od vzájemné vůle mezi zúčastněnými stranami. Oddělili právo od jakéhokoliv normativního konceptu a zaměřili se na studium pozitivních pramenů práva, na obyčeje a smlouvy. Mezi představitele patří Bynkershoek, Gentili, Moser.
Tzv. škola Grotiánů je tedy spíše nějaký střed mezi těmito 2 extremními názorovými proudy. Tvrdí, že zatímco přirozené právo je jedním (původním) pramenem práva, pozitivní právo je jiným zdrojem, odvozeným od přirozeného práva. Zástupcem byl např. Vattel.

Jak bylo výše řečeno, Grotius rozeznával ještě jeden druh práva, a to voluntární právo, ať už lidské či božské.

Lidské právo rozděloval na civilní nebo méně obšírné než civilní. Civilní právo popisuje Grotius jako to, jež je odvozeno od společenské síly. Společenská síla je suverénní síla státu. Stát je nejlepší společenství svobodných lidí, spojených dohromady za účelem užívání rozumných práv a výhod. To méně obšírné právo není odvozeno od síly společnosti jako takové, je srovnatelné s autoritou rodičů nad dětmi, pánů nad svými poddanými. Druhé právo, právo národů, je mnohem rozsáhlejší. Odvozuje svoji autoritu od konsensu všech nebo alespoň většiny národů. Je nutno říci většiny, jelikož jen velmi vzácně najdeme právo známé všem národům světa, kromě přirozeného práva, které samo je nazýváno právem národů. Toto právo národů je zachováváno stejným způsobem jako nepsané právo civilní, a je pokračující zkušeností a svědectvím Mudrctví Práva."

Práce potřebuje kontrolu textu.