1.	Charakteristika lingvistické situace v Norsku

2.	Žádné jazykové bariéry

3.	Bokmål dominuje

4.	Norská jazyková rada ( koncil )

5.	Historické zasazení

6.	Silné Dánsko

7.	Oddělení od Dánska

8.	Od Landsmålu k Nynorsku

9.	Základ dialektu

10.	Od dánštiny k Bokmålu

11.	Severská charakteristika

12.	Pan-norština

13.

Pokles

14.	„Mluvte dialektem, pište Nynorskem“

15.	Stabilní situace

16.	Všechny jazyky v Norsku

17.	Jazykové komise

"Základ dialektu

Aasen svůj nový jazyk užíval k psaní básní a her jako mnozí další. Jeho Nynorsk postupně získával hojný počet stoupenců, zvláště mezi lidmi, kteří stáli v opozici proti vládnoucí straně vládních úředníků, kteří zemi řídili od roku 1814. Když v roce 1884 opozice vyhrála většinu v Norském národním shromáždění ( Storting ), Nynorsku se dostalo spolu-oficiálního statusu s Bokmålem, a od roku 1892 se pak jednotlivé školní výbory mohly rozhodnout, zda bude jazykem výuky v jejich školách Nynorsk nebo Bokmål. Několik škol si vybralo Aasenův Nynorsk a v roce 1901 byl ustanoven oficiální pravopis, do kterého se vměstnal určitý počet archaičtějších forem hláskování se širším základem v dialektech.

Od dánštiny k Bokmålu

Další stezka v rozvoji samostatného norského jazyka, přístup „ponorštění“, předem předpokládala postupný příjem norských slov a hlásek. Jedním z nejvýznamnějších příslušníků tohoto přístupu byl Knud Knudsen ( 1812-1895). Knudsen byl středoškolský učitel a entuziastický stoupenec výzkumníka dánského jazyka Rasmuse Raska, toužícího vytvořit pravopis, ve kterém by se slova hláskovala tak, jak by se vyslovovala. Ve 40.letech 20.století začal Knudsen aktivní kampaň za hláskovací reformu založenou na jeho principu. Hledal, jak by vybudoval svůj nový pravopis na norštině, kterou se mluvilo „mezi vzdělanými mluvčími“. V dalších slovech přejal norskou výslovnost ze spojení dánsko-norského psaného jazyka jako standard pro mluvenou norštinu. Zaznamenal však značný odpor a kritiku ze strany svých oponentů, kteří si nepřáli rozpad dánské tradice, ale i těch, kdo věřili, že příjem norských slov a výrazů v psaném jazyce, kterým byla v té době dánština, může vytvořit nevkusnou směs.

Severská charakteristika

Knudsen přišel, aby získal velký vliv na generaci autorů, kteří začali psát v 50.letech 19.století – byli to především Henrik Ibsen a Bjørnstjerne Bjørnson – v jeho možnostech jazykového poradce v divadle bylo uvádět na jeviště jejich dramata.
Nejvýznamnější rozdíl mezi dánskou a dánsko-norskou výslovností byl založen na skutečnosti, že norština ( a švédština ) si udržela jisté severské charakteristiky, zatímco dánština se ve svém vývoji tomuto základu stranila. Např. množství norských slov mělo písmena p, t a k na místech, kde se v dánštině užívalo b, d a g – norské bake, rot a krype můžeme porovnat s dánským bage, rod a krybe ( anglicky bake, root a creep ). Psaný jazyk pokračoval v dánské výslovnosti a v těchto případech chtěl Knudsen, aby norské hláskování odpovídalo výslovnosti, která byla v té době běžná v čisté denní konverzaci, tj., že slova měla být psána s p, t a k. Jako vzpomínka na unii Norska s Dánskem bylo nastíněno vnuknutí význačné norské slovní zásoby a hlásek, do jisté míry více sílila i syntax."

Práce bohužel neobsahuje seznam použité literatury.