1.	Konec dějin?

2.

Nebezpečí

2.1	Potřeba americké přítomnosti v západní Evropě

2.2	Hledání zástupného rivala

2.2.1

Rusko

2.2.2

Čína

2.2.3

Islámský svět

2.2.4

Bipolarita Sever-Jih

3.	Nová role NATO

“ NEBEZPEČÍ

Potřeba americké přítomnosti v západní Evropě

Severoatlantická aliance vznikla jako obranná organizace vystavená na dvou pilířích - severoamerickém a západoevropském. Prostřednictvím NATO byla zajištěna přítomnost USA na starém kontinentě a tím i existence stabilního a bezpečného teritoria, které bylo v minulosti až příliš často bitevním polem. Příklad Američanů nutí západní Evropany ke vzájemné integraci a zaměření pozornosti zcela jiným směrem než k vyvolávání nacionalistických vášní. Je ovšem nejisté, zda by případný odchod Američanů nevyvolal staré resentimenty. Vždyť zatím poslední fáze integrace západní Evropy - vznik měnové unie a volba prezidenta Evropské banky, byly doprovázeny trapnostmi, jejichž základ můžeme vidět v přetrvávajícím nacionalistickém nazírání na svět ze strany obyvatel, ale i představitelů západoevropských zemí. Dokud se Francouz (a také Čech) nebude dívat na Němce jako na „Germána“, který si chce markou podrobit Evropu, skutečné a trvalé stability se v Evropě nedočkáme.
Samotná integrace západní Evropy je obdivuhodná, ovšem ještě dlouho nebude tak pevná, jako spojení bývalých britských kolonií v Severní Americe. Do té doby bude neustále vystavována nárazům nejrůznějšího charakteru. Nezaměstnanost, růst popularity nacio-nalistických stran, zapřičiněný strachem obyvatel z invaze přistěhovalců z Jihu, ale
i nezadržitelný konzum Evropanů, nutící hledat stále nové zdroje, jsou vážné problémy. Naštěstí jsou moderizovány americkou přítomností, jež nedovolí hledat jejich řešení
v pokořování sousedních států.

Hledání zástupného rivala

Americký prezident Harry. S. Truman při podepisování Washingtonské smlouvy prohlásil, že vznik NATO symbolizuje podstatu společného zájmu signatářských zemí. Překonání vojenského potenciálu SSSR. NATO se stalo prostředkem k zadržení komunismu. Vytvořilo z Evropy území, v němž byla zachována strategická rovnováha mezi dvěmi supervelmocemi.
V roce 1989 se komunismus zhroutil a tak nebylo co zadržovat. V roce 1991 se zhroutila i supervelmoc SSSR. Americe a NATO tak odpadl tradiční nepřítel. Namísto něj se vynořila houšť různých nebezpečí. V myšlení lidí se ale objevuje potřeba hledat zřetelného, jasně definovatelného rivala. Především v akademických diskusích na půdě Spojených států se do pozice takového nepřítele dostávalo Rusko, Čína a islámský svět. Je jisté, že vztah zemí NATO k těmto fenoménům je značně ambivalentní.

Rusko

Rusko, které opustilo jeho „blízké zahraničí“, se nedokázalo smířit se ztrátou svého velmocenského postavení. Přestože přijalo liberální zásady a zavedlo demokratické instituce, projevila se setrvačnost východního myšlení a Rusko stále častěji potvrzuje, že se nevzdává svých tradičních imperiálních ambicí (i když na to nemá ekonomicky a v podstatě ani vojensky ). I nadále se cítí být ohroženo Severoatlantickou aliancí, kterou považuje za nástroj rozpínavosti USA a Západu.

Naopak ohroženy Ruskem se cítí jeho bývalé satelity. Nevěří, že se Rusko změnilo
v demokratický stát, a proto žádají ochranu vytažením z pásma mocenského vakua do NATO. Země NATO jsou v této situaci nuceny k trochu schizofrení politice. Také nevěří, že by se Rusko vzdalo svých nároků na „blízké zahraničí“, a proto vyhovuje prosbám států střední a východní Evropy a Severoatlantickou alianci rozšiřují. Sami také cítí, že posunutím hranic na východ se jejich vlastní území stává bezpečnějším.

Na druhou stranu nechtějí pokračovat ve „studené“ politice zadržování, ale věří, že stabilního a bezpečného Ruska (a tím i Evropy) lze dosáhnout jen jeho zapojením. Především se snaží Rusko přesvědčit, že politika NATO není zaměřena proti němu, a proto před rozšířením NATO uzavřely s Ruskem dohodu , ve které deklarovaly potřebu vzájemné spolupráce a konzultací. Jako protiváhu rozšíření ujistila Aliance Rusko, že nemá v úmyslu rozmisťovat na území nových členů jaderné zbraně nebo jaderná zařízení. Vedle toho přislíbila revizi Smlouvy o konvenčním odzbrojení, tak aby byla zajištěna nová strategická rovnováha v Evropě i po rozšíření NATO. Vynucení si této rovnováhy ukazuje, že vztah Ruska a NATO je stále postaven (přinejmenším z vojenského hlediska) spíše na vzájemné podezřívavosti, než kooperaci. Úmyslem Aliance je ale posílit právě kooperaci zapojením Ruska do struktur kolektivní bezpečnosti, tak jak o ní bude řeč dále."