1.

Úvod

2.	Stručná historie globalizace

3.	Globalizace, příčiny a důsledky

3.1	Globalizace v ekonomice

3.2	Důsledky pro člověka

3.2.1

Čas a třída

3.2.2

Války s prostorem:zpráva o průběhu

3.2.3

Co dál po národním státě

3.2.4

Turisté a tuláci

3.2.5

Globální zákony, lokální řády

4.	Závěr - výhody, nevýhody a naděje

Použitá literatura

"3.2.2 Války s prostorem: zpráva o průběhu

Dříve (tzn. ne v moderní době), byl člověk mírou všech věcí, a to doslova - měření na hrsti, lokty atd. Ale z důvodů různosti, tedy i z různosti lidských těl, vznikla potřeba unifikace. Začínají se tedy zavádět stejné míry a stejné daně pro všechny, čímž se zabraňuje rozmanitosti a nahodilosti. Vznikl zákaz individuálních nebo lokálních měřítek. Moderní stát, čelící nutnosti unifikovat prostor nyní podřízený jeho přímé vládě, odděluje prostorové kategorie a rozdíly od takových lidských činností, které státní moc neměla pod kontrolou. Tzn., že jediným možným východiskem, jak získat kontrolu je dosazení administrativních postupů státu na místo všech ostatních a rozptýlených praktik jako jediného a univerzálně závazného úběžníku všech měřítek a dělení prostoru.

Aby mohl stát získat svrchovanou moc, musel nutně získat také plnou kontrolu nad územím, které měl ovládat. Čitelnost a transparentnost prostoru se stala jedním z hlavních strategických cílů v bitvě státu o svrchovanou moc. Aby stát viděl, co se děje, aby získal legislativní a regulativní kontrolu nad vzorci sociální interakce, musel získat kontrolu nad transparentností dějiště. Docházelo k tzv. bitvě o mapy. Ti, kterým se podaří plánovat na základě map, dokáží ovládnout území. Přirozené však je mapy vytvářet na základě reality a ne naopak. „Dříve tomu bylo tak, že mapa odrážela a zachycovala tvary teritoria. Nyní byla řada na teritoriu, aby se stalo odrazem mapy, aby se pozvedlo na úroveň uspořádané transparentnosti, o niž se usilovalo na mapách. Teď to byl prostor sám, co se mělo přetvořit nebo zcela nově utvořit k obrazu mapy a podle rozhodnutí kartografů.“ (BAUMAN, Zygmunt. Globalizace : důsledky pro člověka. s. 47) Bauman píše o utopických plánech a studiích, které navrhovaly různá ideální města, ideální architekturu a popisuje jejich neproveditelnost. Jedinou výjimkou se stalo nové hlavní město Brazílie, které bylo vybudováno v podstatě na zelené louce a tak v něm mohl jeho hlavní architekt Oscar Niemeyer použít všechny prvky modernismu a urbanismu. „Na posud neobydlené náhorní plošině centrální Brazílie bylo možno utvářet obyvatele budoucího města zcela libovolně, být věrný pouze logice a estetice, to vše bez nutnosti kompromisů, natož potřeby obětovat čistotu principu nedůležitým, nicméně neodbytným okolnostem místa a času…Jak vyplývalo z architektonického modernismu Corbusierova stylu, v Brasilii bylo možno navrhnout prostor šitý na míru člověka (nebo abychom byli přesnější, na míru všeho toho v člověku, co je měřitelné), tedy prostor, z něhož byly vykázány náhoda a překvapení a který vylučoval jejich návrat. Pro své obyvatele se však Brasilia stala noční můrou. Nešťastné oběti začaly záhy razit pojem ‚brasilitida‘, označující nový patologický syndrom, jehož je Brasilia prototypem a posud jediným epicentrem. Panuje obecná shoda v tom, že nejnápadnějšími příznaky brasilitidy jsou absence davů a zalidněnosti, prázdná nároží, anonymnost míst, beztvářnost lidských postav a otupující monotónnost prostředí zbaveného všeho, co by mohlo mást, uvádět do rozpaků a vzrušovat. Mistrovský plán Brasilie vyloučil náhodná setkání ze všech míst, s výjimkou nemnoha, jež byla speciálně určena k záměrnému shromažďování. Dát si schůzku na jediném naplánovaném ‚foru‘, ohromném ‚Náměstí Tří mocí‘, bylo v lidovém humoru totéž co souhlasit se schůzkou v Gobi. Brasilia možná představovala prostor dokonale strukturovaný pro bydlení homunkulů narozených a odchovaných ve zkumavkách, pro tvory seskládané z administrativních úkolů a právních definic. Zajisté byla (alespoň v záměru) prostorem naprosto transparentním pro lidi pověřené úkoly správy a pro ty, kdo vykládali náplň takových úkolů. Samozřejmě by mohla být dokonale strukturovaným místem také pro takové ideální, imaginární obyvatele, kteří by viděli štěstí v životě bez problémů, protože neobsahovala žádné ambivalentní situace, žádnou potřebu volit a rozhodovat se, žádnou hrozbu nebezpečí a žádnou naději na dobrodružství. Pro všechny ostatní však byla prostorem oloupeným o vše opravdu lidské – o vše, co život naplňuje smyslem a proč stojí za to žít.“ (BAUMAN, Zygmunt. Globalizace : důsledky pro člověka. s. 56-57) Z toho Bauman vyvozuje několik důsledků. Člověk vržený do města (světa) homogenního, harmonického, logického, čitelného a funkčního ztrácí svou identitu. Lidé se nikdy nestanou dobrými jenom na základě dobrých příkazů a dobrého plánu někoho jiného. V „uspořádaných“ městech se uniformita mění v konformitu a z té plyne netolerance. V homogenní společnosti je proto těžké získat vlastnosti potřebné k tomu, aby se člověk vyrovnal s jinakostí. Pokud se lidé s jinakostí vedle sebe nevyrovnají, nastupuje faktor strachu před vnitřním nepřítelem (městský strach), typický pro dnešní megalopole. Lidé mají tendence vyhýbat se a separovat. Stavějí se nové zdi, tentokrát však ne kolem města jako takového, ale množství zdí probíhajících skrze celé město. Velké množství hlídaných prostor, soukromých pozemků sledovaných kamerami a ozbrojenými strážemi – to vše je zaměřeno proti nežádoucím spoluobčanům, nikoliv proti cizím armádám jak tomu bývalo kdysi."

Velmi kvalitně zpracované. Text pracuje hojně s citacemi.