1.

Fakta

2.	Teorie poznání

3.	Kantova etika

4.

Bůh

5.	Závěrečné shrnutí

"Kantova etika

Dalším pilířem Kantovy filosofie je etika. Důležitým předpokladem je „autonomie mravního citu“ (jeho nepodmíněnost), což znamená, že člověk je schopen se svobodně rozhodnout pro jednání podle určitých zásad a norem nezávisle na vnějších podmínkách. Tento předpoklad nazval Kant „kategorický imperativ“. Ten vysvětluje tak, že člověk jedná podle mravů na základě své volby, tvrdí, že schopnost rozlišit mezi dobrým a špatným je uložena v rozumu člověka. Všichni lidé mají přístup ke stejnému mravnímu zákonu (apriori). Tento zákon má stejnou platnost jako fyzikální zákony. Není vázán na žádné určité situace, ale platí pro lidi v každé situaci a v každé době. Říká nám, jak se máme chovat ve všech okamžicích. S tímto tvrzením ale nesouhlasím, což vysvětluji v dalších odstavcích.

Všichni lidé mají „praktický rozum, který nám dá vědět, co je morálce špatné a co je dobré. Schopnost rozlišovat mezi špatným a dobrým je stejně vrozená jako ostatní vlastnosti člověka.

Podle mého je sice člověk schopen chovat se eticky a rozlišit co je dobré a co špatné, ale toto chování je ovlivnitelné vnějšími podmínkami a vlivy.V běžném životě můžeme být „mravní“ a slušně se chovající, změní-li se však prostředí, změníme i jednání. Tento můj názor ovlivnil pokus amerického psychologa Philipa G. Zimbarda, který se svým týmem na základě inzerátu vybral 24 „zralých, emočně stabilních, nepatologických inteligentních mužů – bělochů, kteří byli studenti vysoké školy a pocházeli ze střední vrstvy. Hodem mincí bylo určeno, kdo bude hrát roli vězně a kdo dozorce. Účastníci studie byli převezeni do improvizovaného vězení, kde se zhostili svých úloh. Experiment měl trvat dva týdny, po šesti dnech však musel být předčasně ukončen, protože výsledky byly tak hrozivé, že se experimentátoři báli pokračovat. Účastníci se natolik vžili do svých úloh, že se naprosto změnilo jejich chování a „dozorci“ ztratili veškeré své mravní a etické hodnoty, začali dokonce používat i násilí. Na tomto malém odbočení do světa psychologie jsem chtěla poukázat, že Kantův kategorický imperativ je podle mne myšlenka ušlechtilá, ale v reálném světě se nevyskytuje. Podle mne lidé, kteří mají své zásady a normy, se snadno přizpůsobí změně prostředí a okolních podmínek a své normy snadno začnou porušovat.

Kant také říká: „Jednej podle zásady, o které bys chtěl, aby se stala obecným zákonem.“ Je to vlastně jedno z božích přikázání „co sám nechceš, nečiň druhým“. V dnešní době se tímto podle mne řídí málokdo. Možná v Kantově době, kdy byla většina lidí hluboce křesťansky založena a řídila se desaterem přikázání, mohlo toto tvrzení fungovat. Dnes, kdy se lidé už neopírají o víru a řídí se tím, co chtějí, myslím tento zákon etiky nedodržují. V každé době byli samozřejmě zločinci. Zločin je s lidskou civilizací spojen odnepaměti, ale násilí se stupňuje, dnes už se nemůžeme cítit bezpečně nikde. A nejde jen o zločin, kdyby se mělo stát obecným zákonem chování mnohých lidí, zvítězila by lhostejnost, přetvářka, honba za bohatstvím a sobeckost. Vím, že tyto mé názory jsou pesimistické, já sama nepotkávám jen lhostejné a sobecké jedince, obzvláště v mé práci s tělesně postiženými je tomu spíš naopak, ale někdy se pozastavuji nad dnešní společností obecně a jejími hodnotami, které ji tvoří. Obzvláště ti, kteří by měli jít příkladem, myslím tím lidé na nejvyšších postech, občas nevidí nic jiného, než svůj prospěch.

Kant dále formuloval kategorický imperativ takto: „Jednej tak, aby ses choval k lidství jak v osobě tvé, tak v osobě druhého, jako k účelu nikdy jako k prostředku“. Což chápu tak, že by člověk neměl zneužít lidství a důstojnost jiného člověka ke svému prospěchu. Nejen druhých, ale i sama sebe. Morálně jedná člověk pouze tehdy, když si uvědomuje, že jedná morálně, že je to naše povinnost. Kantova etika se proto často nazývá etikou povinnosti. Rozhodující nejsou důsledky mého morálního činu, ale to, že vím, že jednám morálně a dělám to ze svého přesvědčení a ne ke svému prospěchu. To, že se člověk rozhodne nebýt zlý, i když je to proti jeho vlastním zájmům, znamená, že jedná svobodně. Povznést se nad svoje choutky a zlozvyky vyžaduje nezávislost a svobodu. Právě tato svoboda nás odlišuje od ostatních živočichů, kteří se řídí jen svými potřebami."