1.	Obyvatelstvo

2.	Státní občanství

3.	Mezinárodněprávní pojem státního občanství

4.	Zánik státního občanství

"mezinárodněprávní pojem státního občanství – pro mezinárodní právo mám státní občanství význam jako trvalé pouto jednotlivce k určitému státu, což pak umožňuje určit mezinárodní závazky a korelativní oprávnění daného státu v oblasti problematiky státního občanství
podmínky stanovení státního občanství jsou na konkrétním státu (v ČR zák. č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství ČR)
volnost státu je omezena – není absolutní, omezení je stanoveno ze strany mezinárodního práva  vnitrostátní právní úprava nabývání a pozbývání státního občanství nesmí rušit analogické právo jiných států
obecné mezinárodní právo váže vznik státoobčanského poměru na skutečnost faktickou nebo právní
 nabytí faktickou skutečností – narození, užší faktický vztah k státu je pak dán dle zásady ius sanguinis = dítě získá státní občanství toho státu, jehož občanem je alespoň jeden z jeho rodičů) nebo dle zásady ius soli = dítě získá státní občanství toho státu, na jehož území se narodilo bez ohledu na státní občanství jeho rodičů
první princip (ius sanguinis) se uplatňuje zejména ve státech, kde převládá jeden národ a které dbají na národnostní jednotu občanů (většina evropských zemí ve 20. stol.)
druhý princip (ius soli) se uplatňuje zejména v přistěhovaleckých státech, které se snaží získat za svého státního občana každé dítě, které se narodí na jejich území (např. některé z amerických států)
důsledné uplatňování těchto zásad by vedlo k nežádoucím účinkům, např. vzniku bezdomovectví nebo bipolity, proto bývá mnoha státy uplatňován smíšený systém, ve kterém se jedna zásada uplatní jako dominantní a její nežádoucí účinky jsou eliminovány použitím druhé zásady jako podpůrné)"