1

Úvod

2	Teoretická část

2.1	Anatomie tlustého střeva a konečníku (kolorekta)

2.1.1

Intestinum crassum – tlusté střevo

2.1.2

Úseky tlustého střeva a jejich vztahy k okolí

2.1.3

Cévy kolorekta

2.1.4

Hmatné útvary při vyšetření per rectum

2.1.5

RTG obraz tlustého střeva

2.2	Co je to nádor

2.2.1

Dělení nádorů

2.2.2

Vznik nádoru – tumorigeneze (kancerogeneze)

2.2.3

Kancerogenní faktory

2.2.4

Průběh kancerogeneze

2.3	Metastazování

2.3.1

Druhy metastazování

2.4	Genová podstata karcinogeneze

2.4.1

Formy dědičnosti

2.4.2

Heterozygozita

2.4.3

Proto-onkogeny a onkogeny

2.4.4

Tumor-supresorové geny (antionkogeny, také recesivní onkogeny)

2.4.5

Geny udržující stabilitu genomu

2.4.6

Snížená senzitivita vůči protinádorové terapii

2.5	Kolorektální karcinom

2.5.1

Endoskopické známky maligního polypu

2.5.2

Anatomická distribuce malých a velkých kolorektálních karcinomů

2.5.3

Stupeň tzv. maligního potenciálu

2.5.4

Histologie

2.5.5

Stádium (stage) malignizovaného karcinomu

2.5.6

Vývoj kolorektálního karcinomu

2.5.7

Polypy a syndromy polypózy kolorekta

2.5.8

Nádorové, hamartogenní a hyperplastické polypy

2.5.9

Juvenilní polypy a juvenilní polypóza

2.5.10

Familiární autozomální polypóza kolorekta

2.5.11

Hereditární nepolypózní kolorektální karcinom

2.5.12

Peutzův-Jeghersův syndrom

2.5.13

Maligní lymfomatózní polypóza

2.5.14

Cronkhiteův-Canadaové syndrom

2.5.15

Crowdenův syndrom

2.6

Karcinoid

2.7	Anální karcinom

2.7.1

Jiné anální a perianální tumory

2.8	Kaposiho sarkom

2.9	Epidemiologie

2.10

Prevence

2.10.1

Preventivní, protektivní faktory

2.10.2

Chemoprevence kolorektálního karcinomu

2.10.3

Depistážní programy

2.11	Vyšetření ze 3 po sobě následujících stolic standardizovaným testem na okultní krvácením (TOKS)

2.11.1

Historie TOKS

2.11.2

Historie TOKS v ČR

2.11.3

Přehled základních údajů o Českém projektu a Pražském projektu

2.11.4

„Obtěžuje” depistážní program zdravé v zájmu nemocných?

2.11.5

Zhodnocení provádění TOKS

2.11.6

Dispenzarizace rizikových skupin

2.12	Situace v ČR a ve světě

2.12.1

Geografická distribuce

2.13	Symptomatologie

2.14	Diagnostika kolorektálního karcinomu

2.15	Léčba kolorektálního karcinomu

2.15.1

Prognóza

2.15.2

Standardní předoperační vyšetření

2.15.3

Předoperační příprava pacienta

2.15.4

Metody kurativní chirurgické léčby KRCA

2.15.5

Terapeutický postup podle jednotlivých stádií

3

Závěr

4	Seznam literatury

5	Seznam zkratek

6	Slovníček nejčastěji používaných pojmů

TNM klasifikace

"Angiogeneze

Jako všechny buňky v těle, i buňky vytvářející primární (počáteční) nádor potřebují soustavnou výživu a kyslík a zároveň se musí zbavovat oxidu uhličitého a odpadních produktů svého metabolismu. Pokud je ložisko nádoru menší než 1 mm, mohou buňky spoléhat na přísun a odsun látek difúzí, jak přijímané, tak uvolňované molekuly snadno difundují na krátkou vzdálenost. Jakmile ale shluk buněk doroste velikosti 1 mm, dosáhne tím hranice, od které již proces difúze nemůže dále zajistit dostatečný přísun živin a kyslíku a rychle odstraňovat odpadní látky. U buněk dochází k hypoxii až anoxii a tyto buňky jsou často odstraňovány apoptózou spouštěnou genem p53.
Rychlost, se kterou buňky umírají kvůli nedostatku kyslíku a metabolické otravě, se v průběhu růstu nádoru začíná přibližovat rychlosti, se kterou jsou tyto buňky regenerovány. A tak přírůstek buněk díky proliferaci je neutralizován jejich eliminací, takže velikost shluku nádorových buněk zůstává konstantní. Některá mikroskopická ložiska zhoubných buněk setrvávají v tomto stavu léta a možná i desítky let.
Buňky v normálních tkáních zajišťují stálou přítomnost kapilár vylučováním specifického růstového faktoru, který zaručuje, že endoteliální buňky zůstávají aktivní a schopné vytvářet kapilární řečiště. V případě, že buňky pociťují nedostatek kyslíku, začnou uvolňovat vaskulární endoteliální růstový faktor – VEGF (Vascular Endothelial Growth Factor), který povzbuzuje proliferaci endoteliálních buněk a tvorbu nových kapilár.
Aby se ložisko nádorových buněk mohlo zvětšovat nad milimetrový limit, musí najít způsob, jak dovést krevní kapiláry do svého středu. Více než dvě desetiletí studoval strategii nádorových buněk chirurg Judah Folkman. Zjistil, že některé buňky ve shluku napodobují buňky normální a získávají schopnost vylučovat růstové faktory. Těmi lákají endoteliální buňky z okolní tkáně a vyvolávají jejich pomnožení. To způsobí, že kapiláry začnou vrůstat do shluku buněk, až nakonec vznikající nádor získá přímý přístup ke krvi bohaté na kyslík a živiny. Teprve potom mohou buňky ložiska nádoru zahájit intenzivní růst. Program proliferace potlačovaný řadu let může začít a počet buněk se začne explozivně zvyšovat.
Růstové faktory uvolňované zhoubnými buňkami se často označují jako angiogenní, protože podporují angiogenezi, tj. výstavbu a růst krevních cév. Patří mezi ně VEGF a růstový faktor fibroblastů – BFGF (Basic Fibroblast Growth Factor). To, zda shluk buněk případně uspěje při růstu a tvorbě nádoru, je úzce spojeno se schopností vyvolat angiogenezi. Pokud buňky ve shluku produkují vysoké hladiny angiogenních faktorů, jejich potomci později začnou vytvářet agresivně rostoucí a rychle se rozšiřující nádory, které jsou hustě protkány kapilárami. Na základě přítomnosti nebo absence husté sítě kapilár ve vzorcích nádoru lze určit stádium vývoje nádoru a předpovídat další průběh choroby.

Odolnost vůči protinádorové léčbě

Jak již bylo řečeno, jedním z významných rozdílů mezi nádorovou a normální buňkou je alterace kontrolních mechanismů buněčného cyklu. Na neštěstí tytéž alterace mohou učinit nádorovou buňku více rezistentní vůči toxickému působení protinádorové terapie. Ku příkladu genetická nestálost je častým rysem nádorových buněk a přispívá ke vzniku mutací v průběhu tumorigeneze. Taková genetická nestabilita, vzniklá mutací genů podílejících se na opravě poškozené DNA, může poskytnout nádorové buňce příležitost stát se odolnou vůči chemoterapii. V tomto případě je třeba hledat takový způsob zásahu, kdy navození zvýšené apoptózy předejde vzniku rezistence. Jinou možností je následné podání dvou agens: první zastaví dělení buněk, které neprojdou kontrolním bodem G1-fáze, to však buňky neusmrtí. Následné podání určité specifické substance učiní nádorové buňky mnohem citlivější vůči radioterapii (začnou se opět dělit), než jsou buňky nenádorové, jejichž buněčný cyklus zůstává blokován a radioterapií nejsou poškozeny.

2.2.3 Kancerogenní faktory

a) zevní
 fyzikální vlivy – ionizující záření, UV záření, mechanické dráždění…
 chemické – celá řada látek, např. cyklické uhlovodíky, nitrosaminy, těžké kovy apod. působících jako mutageny.
 biologické, zejména viry – při inkorporaci do genetického materiálu buněk hostitele, DNA i RNA viry, na rozdíl od chemických kancerogenů, které narušují preexistující celulární struktury, zavádějí viry do buňky zcela nové genetické informace.

Odpověď na některé otázky týkající se mutagenů dal uprostřed 70. let genetik Bruce Ames, který pracoval na Kalifornské universitě v Berkeley. Ames chtěl vyvinout jednoduchou metodu zjišťování relativní mutagenní účinnosti různých chemikálií. Jako objekty pro výzkum působení chemikálií byly geny bakterie salmonely (Salmonella typhymurium). Mutace vznikající v kritickém genu umožnili, aby se za určitých okolností mutované bakterie množili a vytvářely snadno pozorovatelné kolonie. Nemutované bakterie toho schopné nejsou, a tak účinnost potencionálních mutagenů může být jednoduše stanovena počítáním bakteriálních kolonií. Na Petriho misku se aplikují studované chemikálie a poté jsou na ni naočkovány testovací bakterie. Vznik mutací v kritických genech se projeví růstem kolonií. Počet kolonií na misce je pak úměrný síle testovaného mutagenu.

b) vnitřní
 vývojové a chronické patologické procesy vedoucí k hyperregeneraci.
 celkové poruchy neurohumorální regulace a dědičné dispozice k nádorovému onemocnění.
Podstatou může být to, že buněčné receptory nereagují adekvátně na regulační mechanismy nebo jsou samotné regulační systémy porušeny.

Maligní nádor je genetické onemocnění, ale jeho exprese začíná v jednotlivé buňce (monoklonální teorie). Je to několikastupňový proces, kdy na úrovni chromosomů dochází k postupnému nahromadění mutací kontrolujících proliferaci (dělení), diferenciaci a zánik buňky."

Práce obsahuje tabulky a grafy.