1.	Palestina v polovině 20. století

2.	Vznik izraelského státu

3.	Suezská krize

4.	Protiizraelské organizace

5.	Šestidenní válka

6.	Jomkipurská válka

7.	Pokusy o řešení blízkovýchodních problémů

8.	Seznam zdrojů a použité literatury

"Vznik izraelského státu

Britský mandát v Zajordánsku skončil již v roce 1946 a hášimovská dynastie získala pro svoji zemi formální nezávislost. Zajordánsko však nadále bylo závislé na Velké Británii (včetně financování elitní vojenské Arabské legie). Po přijetí rezoluce OSN v listopadu 1947 se podpora zajordánského emíra Abdalláha stala hlavní prioritou Británie na Blízkém východě. Hášimovci se nějak netajili svou snahou o obsazení západního břehu Jordánu . Proti jejich projektu tzv. Velké Sýrie se postavili král Saudské Arábie Ibn Saúd a velký muftí al-Husajní, kteří obhajovali existenci samostatné arabské Palestiny. Proti židovskému státu se začal připravovat i Egypt a Irák, kteří chtěly ve vítězné válce s Izraelem ventilovat své vnitřní problémy. Protižidovsky byl naladěn i Libanon a Sýrie (oba státy získaly nezávislost již za 2. světové války).
Dne 14. května 1948 se sešli vůdčí židovští představitelé v Museu krásných umění v Tel Avivu, kde David Ben Gurion (1886 – 1973), první izraelský premiér, přečetl Prohlášení o nezávislosti. Prvními dekrety nového státu byla zrušena platnost Bílé knihy z roku 1939 a země byla otevřena neomezenému židovskému přistěhovalectví. Ještě tentýž den byl Izrael diplomaticky uznán USA, o 3 dny později následovala uznání z ČSR a SSSR.
Ve dnech 14.-15. května překročily hranice Izraele vojska Egypta, Sýrie, Libanonu, Zajordánska a Iráku o celkové síle asi 24 000 mužů. Izrael této síle čelil 18 000 muži, 2 tanky a 4 letadly. Z jihu postupovala egyptská armáda Sinajskou pouští téměř bez odporu. Jakmile se ale přiblížila k první židovské osadě, musela svůj postup zastavit, kvůli houževnaté obraně z řad vojáků i osadníků. Velké problémy měla s improvizovanými minovými poli a často byla zaskočena ataky v podobě Molotovových koktejlů. Po půldenních těžkých bojích se podařilo postoupit dále na sever, kde se Egypťané opět zastavili, kvůli zničenému mostu 35 km jižně od Tel Avivu. Druhý den je čekalo překvapení v podobě 4 izraelských stíhacích bombardérů, které zasadily Egypťanům těžké rány. Nepřítel byl navíc ještě demoralizovaný, jelikož nepočítal s tím, že Izrael má své vlastní vzdušné síly (tehdy ještě nevěděli, že je to celé izraelské letectvo). Egyptské jednotky se tedy obrátily a zamířily zpět ke svým liniím. Na severu útočila syrská, libanonská a irácká vojska. Jejich postup se podařilo zastavit klamnými manévry a houževnatou obranou za užití Molotovových koktejlů před Nazaretem a Haifou. Na prostřední frontě byla situace pro Izraelce kritická. Abdulláhova Arabská legie zde útočila na Jeruzalém, 28. května se jí podařilo dobýt Staré město a pokusy Hagany o prolomení obklíčení Nového města zcela ztroskotaly. Zajímavá byla reakce USA a Velké Británie na válku. Delegát USA v OSN Austin žádal okamžité zastavení palby, zatímco britský zástupce Cadogan se snažil získat čas pro arabskou ofenzívu. První dohoda o příměří vstoupila v platnost 11. června 1948. Izrael ztratil celou jižní část včetně Negevu, na středním úseku trvalo obklíčení Nového města a na severu byli zakopaní Syřané. Oba nepřátelské tábory pochopitelně využily příměří k posílení vlastních jednotek, např. z ČSR začaly do Izraele proudit Avie a nové zbraně, které byly ihned připraveny k útoku. Po konci příměří začali 11. července Izraelci svou protiofenzívu. Podařilo se prolomit obklíčení Nového města a obsadit část území, které bylo původně přiřčeno Arabům. Na severu došlo k rozbití Arabské osvobozenecké armády (mix libanonských vojáků a partyzánů z různých arabských zemí) a k zablokování Syřanů. Dne 18. července vstoupilo v platnost další příměří, které nebylo časově omezeno, jelikož se předpokládalo, že povede k trvalému vyřešení problému. O trvalé řešení se pokoušel švédský hrabě a zmocněnec OSN Bernadott (1895 – 1948), který navrhoval nové rozdělení Palestiny. Negev, Ramla a Lydda měly připadnout Zajordánsku, Galilea Izraeli a pro Jeruzalém byl navržen mezinárodní statut. Izraelská vláda tento projekt odmítla a 17. září byl Bernadott zavražděn příslušníky Irgunu. Izrael opět využil příměří k posílení armády. Podařilo se mu postavit do zbraně téměř 60 000 mužů. V polovině října byla zahájena další protiofenzíva, tentokrát na jižní frontě. Egyptský odpor se po prvním úderu letectva a tanků zhroutil a Egypťané ustoupili do šíje v prostoru Gazy. Po týdnu těžkých bojů definitivně zkolabovala celá egyptská fronta. Týden poté udeřili Izraelci v severní Galilei, kde rozprášily poslední odpor Arabské osvobozenecké armády. Po egyptské katastrofě na jihu obsadil Abdalláh za tichého souhlasu Tel Avivu okolí Hebronu a Betléma. V prosinci byl emír Abdalláh prohlášen za krále arabské Palestiny. Ammánský parlament poté vyhlásil spojení obou celků na březích Jordánu v Hášimovské království Jordánsko. O Vánocích roku 1948 zahájili Izraelci další velkou jižní ofenzívu, při které se podařilo pod kontrolu získat většinu Sinaje. V kritickém okamžiku podpořila Egypt Velká Británie, která varovala Izrael před dalším útokem, protože měla s Egyptem uzavřený pakt o vzájemné vojenské pomoci (od roku 1936). Palba byla zastaven 6. ledna 1949. Izraelská vojska se poté stáhla ze Sinaje a Egyptu bylo ponecháno pásmo Gazy. Dohoda o příměří byla podepsána 24. února 1949 na Rhodu. Poté došlo k podepsání dalších dohod zastavujících válečné operace."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ