1.

Úvod

2.	Přirozený svět

3.

Podněty

4.	Individualita

5.

Čas

6.	Přesnost versus nepřesnost

7.	Komunikace

"Mnoho autorů nazývá tyto postupy (pokud jsou dobře zvládnuty) umělou inteligencí (nebo alespoň jistým stupněm umělé inteligence). Já tento názor nesdílím. V žádném z postupů (algoritmů) zmíněných v předchozím odstavci totiž nedochází k jakémukoliv pochopení problému, natož pak k uvědomění si sebe sama. Tato „invalidita“ je limitujícím faktorem pro rozvoj sofistikovanějších systémů. Existuje několik aplikací počítačů, na kterých je možné tuto nemohoucnost ukázat. Jednou z nich je překlad z jednoho jazyka do jiného. Na první pohled se zdá, že jde o činnost poměrně mechanickou, stačí jen správně aplikovat gramatiku, slovní zásobu a další pravidla daného jazyka. Proč ale opravdu použitelný překladač (ne slovník) stále ještě není k mání? Protože překlad vyžaduje jisté implicitní znalosti překladatele, jisté vědomosti, znalosti kontextu, které počítač nemá k dispozici. Jedno slovo může v různém kontextu znamenat pokaždé úplně něco jiného (zejména v angličtině) a bez pochopení není možno takovouto větu (natož celý text) správně přeložit. Dalším takovým příkladem by mohlo být rozpoznávání řeči. Dnešní systémy na rozpoznání řeči disponují kvalitním příjmem (mikrofonem), velkou databází vložených dat, rozsáhlou a dobře navrženou neuronovou sítí, na jejich vývoj jsou uvolňovány milióny a miliardy dolarů a přesto i ten nejlepší dosavadní systém není ani tak dobrý jako velmi retardovaný jedinec lidské společnosti. Ještě komplikovanějším problémem je analýza obrazu. Touto problematikou se dnes zabývá celé vědní odvětví. Používá se zde velmi komplikované matematiky (zejména analytické geometrie), velmi složitých algoritmů a přesto zatím není důvod k jásání, výsledky jsou spíše neveselé. přitom rozeznat objekt typu stůl nebo dům dokáže i malé dítě a vyhnout se mu dokáže i miniaturní hmyz. Někde je tedy chyba. Na jedné straně vysoká matematika, velký výpočetní výkon, lidská věda na hranicích svých možností a na druhé straně živočich, který se skládá z několika buněk a dosahuje lepších výsledků.
Pro demonstraci tohoto problému se používá známý problém čínského pokoje (Chinese Room Problem). Ten zní přibližně takto: Searl, jenž nerozumí ani slovo čínsky se usadí v uzavřené místnosti plné knih a návodů, jak reagovat na jakoukoliv otázku v čínštině. Dejme tomu, že v libovolném okamžiku, když Searl dostane vzkaz napsaný čínsky, dokáže pomocí knih a návodů zareagovat v čínštině. Není problém si představit konverzaci s Číňanem stojícím před pokojem a strkajícím si papírky na relativně velmi omezené téma. Číňan, stojící před komnatou nutně dojde k závěru, že tam musí být někdo (něco), kdo rozumí čínštině. Zjevně to není ani Searle ani knihy ani kameny, z nichž je místnost vybudovaná. Proto, ačkoliv místnost splňuje Turingùv test (který spočívá v tom, že nejsme schopni rozeznat komunikaci s člověkem a počítačem), není zde ani stopy po chápaní, porozumění, ani vědomí. Proto mně připadá dnešní pohled na řešení problémů vyžadujících jistou dávku myšlení (jako třeba zmíněné zpracování obrazu) trošku jako škrábání se nohou na uchu. Všichni tak nějak podvědomě tuší, že tudy cesta nevede, ale nikdo nevím kudy by vést mohla."

Velmi dobře napsané.