1.	Význam studia římského práva; založení Říma, jednotlivá období římských právních dějin

2.	Literární prameny - římští spisovatelé důležití pro studium římského práva (Livius, Suetonius, Tacitus, Cicero, Prokopios)

3.	Produkční prameny ŘP (lex, plebiscitum, senatusconsultum, císařské konstituce, edikty magistrátů, responsa prudentium)

4.

Poznávací prameny ŘP (Lex XII Tabularum, Fragmenta iuris Romani Vaticana, Pauli sententiae, Tituli ex corpore Ulpiani, Scholia Sinaitica, Gai Institutiones, Codex Gregorianus, Codex Hermogenianus, Codex Theodosianus, citační zákon z roku 426, Edictum Theodorici, Lex Romana Visigothorum, Lex Romana Burgundionum, Corpus Iuris Civilis)

5.	Římské náboženství - jednotlivé kněžské sbory římského náboženství a jejich úkoly; vztah mezi římským právem a křesťanstvím

6.	Gaiovy Instituce - jejich obsah a význam pro poznání klasického římského práva

7.	Císař Justinián: život a právní dílo

8.	Recepce římského práva ve středověku a novověku: škola glosátorů a komentátorů, mos gallicus a právní humanismus, usus modernus pandectarum, přirozenoprávní škola, německá historická škola; úloha ŘP ve sporu o selská odúmrtí z roku 1385 (připravit samostatně podle doporučené literatury)

9.	IUS ve svých různých významech (základní pojmy z římskoprávního pohledu: právo objektivní a právo subjektivní, právní norma, právní vztah, právní činy, právní jednání); postoj klasických římských právníků k právní teorii a k obecným definicím

10.	Vztah mezi ius civile, ius gentium a ius naturale (podle Gaia a podle Justiniána); rozdíl mezi ius a fas, mezi ius publicum a ius privatum, mezi ius civile a ius praetorium

11.	Právní subjekty v ŘP, jejich vznik a zánik; význam pojmů caput a status; status libertatis, status civitatis, status familiae

12.	Právnické osoby v ŘP (populus romanus, civitates, municipia, collegia, sodalitates, piae causae, aerarium populi romani, fiscus)

13.	Nauka o negotium iuridicum, jeho různé typy, jednotlivé elementy obsažené v negotium iuridicum: essentialia negotii, naturalia negotii, accidentalia negotii (condicio, dies, modus)

14.	Vůle, její možné projevy a vady: error (in negotio, in persona, in corpore, in qualitate), dolus, vis

15.	Římský privátní proces: legis actiones, formulae, cognitio extra ordinem

16.	Věci v ŘP a jejich různé kategorie

17.	Římská familia ve svých různých významech, právní postavení jednotlivých členů římské rodiny, struktura příbuzenských vztahů (agnatio, cognatio, adfinitas)

18.	Věcná práva v ŘP - ius in re (proprietas, ususfructus), právní normy omezující věcná práva (ochrana sousedských práv, aemulatio, institut vyvlastnění v ŘP)

19.	Různé podoby římského vlastnictví (civilní, provinční, prétorské)

20.	Původní způsoby nabytí vlastnického práva: occupatio, accessio, specificatio, confusio, adiudicatio, litis aestimatio, adquisitio fructuum

21.	Odvozené způsoby nabytí vlastnického práva: in iure cessio, mancipatio, traditio, usucapio, praescriptio longi temporis

22.	Právní prostředky ochrany vlastnického práva: rei vindicatio, actiones (actio aquae pluviae arcendae, cautio damni infecti, operis novi nuntiatio), interdicta (interdictum quod vi aut clam, interdictum de arboribus caedensis, interdictum de glande legenda)

23.	Consortium, condominium: vývoj institutu spoluvlastnictví v římském právu

24.	Služebnosti: servitutes praediorum rusticorum a servitutes praediorum urbanorum

25.

Ususfructus (rozdíl mezi pojetím středověkým - ususfructus jako pars rei - a klasickým římským pojetím - ususfructus jakožto ius alienis rebus utendi fruendi, salva rerum substantia); odvozená práva (usus, habitatio); způsoby právní ochrany služebností a užívacího práva (actiones confessoriae et negatoriae)

26.	Emphyteusis a superficies

27.	Věcná záruční práva: fiducia cum amico, fiducia cum creditore, pignus, hypotéka

28.

Possessio: rozdíl mezi possessio naturalis a possessio civilis (ad usucapionem); elementy vyžadované římskými právníky pro existenci possessio (corpore possidere, animus possidendi), rozdíl mezi possessio a quasi-possessio; právní nástroje na ochranu possessio (interdicta retinendae possessionis, interdicta recuperandae possessionis - de vi, de vi armata)

29.	Obligace: definice a jednotlivé druhy obligací (obligationes ex contractu, obligationes ex delicto, přirozené obligace, generické a alternativní obligace); vznik, zánik, přenášení a dělitelnost obligací v ŘP

30.	Kontrakty reálné: mutuum, fiducia, depositum a odvozené instituty (depositum necessarium neboli miserabile, sequester, depositum irregulare), commodatum, pignus, nepojmenované kontrakty (do ut des, do ut facias, facio ut des, facio ut facias)

31.	Kontrakty formální: dotis dictio, promissio iurata liberti, vadiatura, praediatura, stipulatio (verborum obligatio), expensi latio (nomen transscripticium), iudicium, pecunia constituta, recepta (receptum argentarii, receptum nautarum - cauponum - stabulariorum, receptum arbitri)

32.	Kontrakty konsensuální: emptio-venditio, locatio-conductio, societas, mandatum

33.	Pactum (rozdíl mezi pactum a contractus); quasi-kontrakty: legatum per damnationem, pollicitatio, votum, negotiorum gestio, tutela impuberis, indebiti solutio, condictio (c. ob rem dati non secuta, c. ob turpem vel iniustam causam, c. sine causa), communio incidens

34.	Delikty (furtum, bona vi rapta, iniuria, damnum iniuria datum) a quasi-delikty (effusum et deiectum, positum et suspensum, nautae-caupones-stabularii, iudex qui litem suam fecit, adversus mensorem qui falsum modum dixerit, si quis servum corruperit, actio sepulchri violati, adversus publicanum)

35.

Historický vývoj římské hereditas a její různé podoby od nejstaršího období po klasickou závěť (testamentum calatis comitiis, testamentum in procinctu, familiae mancipatio, testamentum per aes et libram); vnější podoba a vnitřní členění klasické římské závěti (heredis institutio, substitutiones, etc.); typy legátů a zákonodárství upravující legáty (leges: Furia testamentaria, Voconia, Falcidia), fideicomissum

36.	Různé skupiny dědiců (heredes sui et necessarii, necessarii, extranei vel voluntarii); způsoby přijímání dědictví (cretio, pro herede gestio); bonorum possessio, in iure cessio hereditatis, hereditas iacens

37.	Donatio, mortis causa donatio

38.	Podoby manželství v ŘP a jejich historický vývoj (confarreatio, coemptio, matrimonium sine manu)

39.	Zásnuby a arrhae sponsaliciae; možnosti zrušení manželství a rozvod v ŘP

40.	Majetkové vztahy mezi manžely (věno, donatio propter nuptias); mimomanželské formy soužití, jejich příčiny a důsledky (concubitus, contubernium)

41.	Patria potestas - význam a obsah, možnosti nabývání a ztráty; otcova moc nad syny, otroky, osobami in manu a in causa mancipii

42.	Osoby sui iuris s omezenou schopností právního jednání: tutela, cura

"30. Kotrakty reálné: mutuum, fiducia, depositum a odvozené instituty (depositum necessarium neboli miserabile, sequester, depositum irregulare), commodatum, pignus, nepojmenované kontrakty (do ut des, do ut facias, facio ut des, facio ut facias)

Kontrakty reálné
Kontrakty reálné (věcné, obligationes contractae re) jsou smlouvy, které ke svému vzniku vyžadují předání věci. Vyžadují, aby jedna ze smluvních stran skutečně splnila to, co bylo s druhou ujednáno, a to s úmyslem zavázat si druhou stranu k protiplnění a druhá strana s tímto vědomím plnění přijala. Kdyby věřitel nepředal věc při uzavírání smlouvy, jednalo by se o smlouvu o smlouvě budoucí (pactum de contrahendo).

a) Zápůjčka (mutuum)
Mutuum je ze všech reálných kontraktů smlouvou nejdůležitější, je zřejmě i historicky nejstarší. Jedna ze stran (mutuant) převede na druhou osobu (mutuář) vlastnictví určité peněžní částky, nebo jiných věcí a přijme slib, že bude vrácena stejná částka, nebo věci stejného množství a kvality. Čas navrácení je buď smluvně stanoven, nebo může věřitel (mutuant) žádat navrácení kdykoli. Za Justiniána byla možnost, aby se mutuář obrátil na soudce, když chtěl mutuant vrátit zápůjčku v nevhodnou dobu. Soudce pak stanovil spravedlivý odklad. Částka či stejné množství musí být vráceno (tantumdem) v určeném termínu. Když není stanoven, může být zápůjčka vrácena kdykoliv. Za Justiniána byla možnost, aby se mutuář obrátil na soudce, když chtěl mutuant vrátit zápůjčku v nevhodnou dobu. Soudce pak stanovil spravedlivý odklad. Kontrakt je naplněn přenesením věci (nutnost formálního způsobu). Povinnost platí pro mutuáře, je to tedy unilaterální kontrakt.
Ochrana zájmů věřitele: byly chráněny pomocí actio, která se nazývá condictio. Existují 2 formy:
▪ actio certae pecuniae (condictio certae pecuniae) - žaloba na určitou dluhovanou částku
▪ condictio certae creditae rei (condictio triticaria) - žaloba na vydání určité věci (ne peněz)
Dlužník mohl být žalován jen na vrácení zapůjčené sumy, úroky a jiné vedlejší úmluvy žalobou postižitelné nebyly. Proto je strany musely zakládat formálním způsobem (stipulacemi) jako samostatně žalovatelné. Pokud se jednalo o věci, které dlužník nevrátil, byly ohodnoceny, a dlužník odsouzen k zaplacení jejich ceny. Nemohlo být požadováno vrácení vyšší částky, než která byla zapůjčena. Pokud byl dohodnut úrok, kontrakt musel být doprovázen doplňovací dohodou, tzv. usurae. Když pak dlužník nezaplatil, musel věřitel podat dvě žaloby - condictio (na vrácení půjčky) a actio damni extra stipulata (na zaplacení úroků).
Zvláštním případem zápůjčky bylo tzv. fenus nauticum - tento institut se rozšířil nejprve v Řecku, na konci republiky se rozšířil do Říma. Jedná se o půjčku peněz za účelem námořního obchodu. Věřitel na sebe bere riziko, že půjčenou částku dostane zpět pouze tehdy, když se loď vrátí zpět v pořádku. Riziko bylo kompenzováno vyššími úroky za půjčku, které byly obsaženy již v reálné půjčce (za Justiniána byly úroky 2x větší než půjčená částka).

b) Fiducia (důvěra, spolehlivost) viz ot. 27
Je převod vlastnického práva. Jedna osoba převede vlastnictví věci na osobu druhou (pomocí mancipatio, nebo in iure cessio). Věc bude vrácena po dosažení cíle, ke kterému se směřovalo. Rozlišujeme:
▪ fiducia cum creditore contracta (s věřitelem) - věc byla dávána jako záruka toho, že bude v budoucnu splacen dluh (věcná záruka)
▪ fiducia cum amico contracta (s přítelem) - snažím se např. bránit majetek před hrozícím rabováním, proto svěřím věci do úschovy jiné osobě, kde si budu jist, že k drancování nedojde
Ve 2. a na začátku 3. století ještě tento institut existoval, byl dosud živý, ale ne moc rozšířený. Vymizel v postklasickém období.

c) Depositum (smlouva o úschově)
Jedná se o dvoustrannou nerovnou smlouvu (nedokonalý bilaterální kontrakt). Vystupují zde dvě osoby  depozitář (dlužník, který věc přijal) a deponent (věřitel, který dal věc do úschovy). Do úschovy se dávala věc movitá. (Deponent (věřitel) odevzdává do detence depozitáře (dlužníka) nějakou movitou věc). V klasickém období je tento institut charakterizován bezplatností. Justiniánské právo, které pozměňovalo staré texty, se snažilo, aby bylo možné považovat za úschovu náhradu.
Podrobností k depositum nalezneme v praetorském právu, které poskytovalo i možnosti ochrany:
▪ actio depositi - proti depozitáři, který nechce věc vrátit
▪ depozitář je povinen věc uschovat, nesmí ji užívat. Kdyby věc užíval, byla možná actio furti  žaloba pro krádež, protože depozitář by se provinil speciálním typem krádeže, tzv. furtum usus. Depozitář je pak nucen vrátit neopotřebovanou věc se všemi plody, které přinesla  nesplní-li tyto podmínky, má se za to, že věc nebyla vůbec vrácena.
▪ deponent (věřitel) je povinen uhradit náklady, které by měl depozitář s uschováním věci.
Z deposita se odvodily další 3 instituty:
▪ depositum miserabile (necessarium) - věc se bere do úschovy v situaci náhlé tísně (požár, válka,...). Nepoctivý depozitář musí v takovémto případě nahradit dvojnásobek ceny věci.
▪ sequester (= nestranný prostředník; depositum apud sequestrum) - např. když dvě strany vedou spor o vlastnictví věci, než se rozhodne, je věc svěřena důvěryhodné třetí osobě. Věc může být svěřena prostředníkovi i v tom případě, kdy se o ní jiné dvě osoby vsadí. Sequester může věc vydat teprve když je spor rozhodnut (normální depozitář je povinen věc vydat na požádání). Prostředník má věc v držení (possessio) ad interdicta - obě dvě osoby se vzdaly dočasně všech právních nároků k věci. Toto držení je chráněno praetorským právem, sequester může věc užívat. Když ji nechce vydat, může být proti němu použita actio depositi.
▪ depositum irregulare (nepravidelná úschova) - úschova peněz, které přechází do vlastnictví bankéře. Bankéř je investuje. Musí vrátit stejný obnos peněz a k tomu navíc předem dohodnutý úrok. Je to kontrakt, který se blíží zápůjčce, ale rozdíl je v okolnostech: při mutuum si peníze (věc) mutuář půjčuje v nouzi (došli mu peníze, zásoba potravin), tady má zájem na předání deponent, který chce vydělat."

Velmi kvalitně zpracované.