1.	Úvod do poválečné situace ve světě

2.	Rozdělení tří center a jejich kvantitativní charakteristika

3.	Evropské centrum

4.	Japonské centrum

5.	Americké centrum

6.	Závěrečné shrnutí

„3) Evropské centrum

Sen o sjednocené Evropě je starý – i v našich dějinách se s těmito tendencemi můžeme setkat. Teprve hrůzy a škody způsobené druhou světovou válkou vedly představitele států a vlád tento sen realizovat.
Jaká je cesta k vytvoření sjednocené Evropy?
V roce 1949 byla ve Štrasburku ustanovena Rada Evropy s úkolem připravit podmínky pro dosažení tohoto cíle. Ta však nebyla vybavena pravomocemi k řešení naléhavých politických a ekonomických problémů té doby. Také ani evropské země nebyly na to připraveny. V zemích se upevňovalo “národní cítění“ a obavy ze ztráty svrchovanosti, v důsledku nutnosti delegovat Radě určitě pravomoci.
Integrační seskupení Benelux
Nezávisle na celkovém vývoji vzniká v roce 1948 první integrační seskupení západní Evropy – Benelux (Belgie, Holandsko, Lucembursko) jako celní unie, která je v té době označena jako teritoriální integrace, jako nová podoba mezinárodního kartelu.
Základem jeho vzniku je spíše respektování vzájemných ekonomických, kulturních, historicky vzniklých sousedských vztahů a podmínek, než prosazování politického zájmu a politických cílů. Také s ohledem na značný stupeň protekcionismu ve světě po 2. světové válce, kdy ochranářská politika států vedla k uzavírání ekonomik, šlo založením Beneluxu o krok, který značně sblížil tyto tři země.
Tuto myšlenku, tj. na základě vzájemného porozumění rozvíjení solidarity mezi zeměmi, postupnými. Konkrétními úspěchy v hospodářské oblasti vybudovat Evropu, rozpracoval Jean Monnet. Místo sjednocení Evropy na základě politického řešení měla být Evropa budována po etapách, na spolupráci, solidaritě.
Vznik ESUO
Na těchto principech – předložil francouzský ministr zahraničních věcí Robert Schuman návrh všem zainteresovaným zemím západní Evropy ke společnému postupu. Jednání o tomto návrhu v dubnu 1951 v Paříži se zúčastňuje více zemí, ale pouze “šestka“ (Francie, Itálie, Německo, Belgie, Holandsko a Lucembursko) podepisuje dohodu o propojení uhelného a hutního průmyslu a vzniká Evropské společenství uhlí a oceli – ESUO, jako sektorová integrace. V zájmu plnění úkolů této organizace byly vytvořeny řídící orgány ESUO (Rada, zvláštní výbor ministrů, shromáždění a soud), jimž členské státy předaly potřebnou část svých suverénních práv. Tímto byla vytvořena první nadstátní organizace s nadstátními pravomocemi v západní Evropě v poválečném období.
Dvě koncepce západoevropské integrace
V polovině padesátých let byl veden boj o to, jakou podobu bude mít vnější forma internacionalizace hospodářského života v západní Evropě. Šlo o to, zda to bude “ oblast volného obchodu “ podle koncepce V. Británie, nebo “společný trh“ navrhovaný Francií a Německem.
Británie Byla od začátku přívržencem “pomalé integrace“, její koncepce si nekladla ambicióznější cíle než zformování pásma volného obchodu za účasti heterogenní skupiny zemí Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), Která hrála významnou roli při realizaci Marschallova plánu americké hospodářské pomoci Evropě. Základem francouzsko-německé koncepce “dynamické integrace“ byl evropský “elitní klub“ šesti nejvyspělejších, ekonomicky homogenních zemí, členů NATO i OEEC. Tato koncepce od začátku formulovala ambicióznější cíle: vytvoření celní unie a později i zabezpečení volného pohybu osob, služeb a kapitálu, tedy společného trhu. Britská koncepce se na začátku 50. let neprosadila. Francie odmítala s Británií spolupracovat na jediném integračním projektu. Společně se SRN, Itálie a zeměmi Beneluxu, které už měly zkušenosti s vytvářením celní unie, iniciativně přispěla k prosazení koncepce “ integrace elity “."

Práce obsahuje grafy.