1.	Rodinné právo

1.1.	Vztahy mezi mužem a ženou

1.2.	Vztahy mezi rodiči a dětmi

1.3.

Osvojení

1.4.	Náhradní péče o dítě

1.5.	Poručenství

1.6.	Opatrovnictví

1.7.	Otázky výživného

"13.1. 1. Modely partnerství

Základním rodinněprávním modelem vztahu mezi mužem a ženou zůstává v našem právu manželství jako monogamický, v zásadě se záměrem na jeho trvalost uzavíraný svazek, jehož vznik, existence a zánik jsou upraveny kogentně zákonem.
Nesezdané soužití (tzv. druhovský poměr) upravuje ZR vlastně jen z hlediska rodičovského vztahu.
Při tom při všem vychází ze zásady rovnoprávného postavení muže a ženy v rodinných vztazích a z odstranění veškeré diskriminace mezi dětmi, pocházejícími z manželství a dětmi narozenými mimo ně.
Přímo pojmovým znakem manželství je, že jeho stranami jsou heterosexuální osoby. Pokud jde o tzv. transsexuály, t. j. osoby, které psychicky cítí permanentně kontrérně ke svému somatickému vybavení, mohlo by uzavření manželství přijít v úvahu pouze, pokud by po ukončení medikamentosní i chirurgické léčby těmto bylo přiznáno změnou v matrice statusové postavení osoby opačného pohlaví, než jakého je druhý snoubenec. To v návaznosti na zákon o matrikách č. 268/1994 Sb. a prováděcí vyhlášku k němu č. 22/1977 Sb. v novel. znění upravují administrativněprávní předpisy na úrovni vyhlášek.

13.1. 2. Protiklad manželství a druhovského poměru

ZR vychází z toho, že rodina založená manželstvím je základním článkem společnosti, i když jiné soužití muže a ženy nevylučuje a právní řád naopak mu poskytuje jistou ochranu v oblasti majetkové, bytové, sociální a pod. ZR však dává najevo, že významným kladem manželského svazku je jeho naprostá publicita a jednoznačnost práv a povinností z něho vyplývajících, i zásada, že je uzavírán s úmyslem vytvoření trvalého životního partnerství, jež má být výlučné.
Naproti tomu neprůhlednost vzniku, existence a zániku nesezdaného soužití se nejeví být v prioritním společenském zájmu a jeho vymknutí se odpovědnostem, jež zákon ukládá manželům navzájem, činí nelogickým volání některých jeho zastánců po dalších právních zárukách postavení jeho účastníků.

13.1. 3. Vznik manželství

Manželství vzniká jediným zákonným způsobem, který je naprosto kogentní a uniká jakýmkoliv dispozicím ze strany snoubenců, při čemž poznamenejme, že zasnoubení, tedy úmysl uzavřít manželství, není u nás institutem s právními následky.
Naproti tomu manželství je právní institut a není to snad jen pouhá smlouva. Uzavírá se vzájemným projevem vůle muže a ženy před orgánem k tomu povolaným, veřejně a slavnostně, v přítomnosti dvou svědků, s výslovným vyjádřením jich obou, že se rozhodli spolu uzavřít manželství jako trvalé životní společenství.
Při tom ZR zná dvojí formu uzavření manželství, totiž buď civilní, nebo církevní. V prvém případě se oddavky provádějí před starostou (nebo poslancem, který je tím pověřen), ve druhém případě před duchovním státem registrované církve nebo náboženské společnosti.
Manželství vzniká okamžikem, kdy oddávající orgán přijme souhlasné kladné prohlášení obou snoubenců. Manželství se tedy uzavírá ústně, při jejich současné přítomnosti. Jen výjimečně může být z důležitých důvodů jeden ze snoubenců zastoupen zvláštním zástupcem, vybaveným speciální plnou mocí.
Nezbytným předpokladem platnosti manželství je, aby projevy vůle obou snoubenců byly svobodné, vážné, určité a srozumitelné a aby tito k nim byli způsobilí po stránce volní a rozhodovací.
Uzavření platného manželství brání také tzv. manželské překážky, jejichž počet zákon omezuje na minimum. Jsou to:
- překážka dvojího manželství (bigamie);
- překážka příbuzenství (incestu), pokud jde o příbuzné v linii přímé nebo pokud jde o sourozence, ať již plnorodé nebo polorodé; v tomtéž rozsahu je překážkou také poměr založený osvojením;
- překážka nedostatku věku, tedy zletilosti; při tom však osoby mezi 16-18 rokem věku mohou dosáhnout soudního dispensu;
- překážka existence duševní poruchy, která by mohla vést k omezení ve způsobilosti k právním úkonům (osoba zbavená této způsobilosti nemůže manželství uzavřít vůbec); pokud však zdravotní stav postiženého je slučitelný s účelem manželství, je možný soudní dispens.
ZR upravuje u těchto překážek - s výjimkou incestu - možnost konvalidace, tedy dodatečného zhojení nedostatku.
ZR rozlišuje mezi manželstvím neexistentním a neplatným. O prve uvedené se jedná, je-li stiženo některými základními vadami (např. není uzavřeno před orgánem k tomu povolaným, nebo konsens byl vynucen fyzickým násilím, nebo nejde o heterosexuální pár a pod.). Zde není třeba ani žádného soudního či jiného výrok ke konstatování této non-existence."