"Němcová Božena (1820 – 1862)

Tato významná česká spisovatelka, zakladatelka novodobé české prózy, se narodila zřejmě roku 1820 ve Vídni jako Barunka Panklová. Otec Barunky býval v letních měsících podkoním na ratibořickém zámku ve službách paní kněžny ( vévodkyně Zaháňské ), pouze na zimu s ní odjížděl do Vídně. Na vytváření osobnosti B. Němcové měla zásadní blahodárný vliv babička z matčiny strany Magdaléna Novotná, tkadlena z Náchodska, která ji vychovávala za pobytu své dcery v Ratibořicích v letech 1925- 29. Do školy chodila v České Skalici, později ji rodiče dali na vychování k zámeckému správci v Chvalkovicích. Již v sedmnácti letech se na nátlak matky provdala za úředníka finanční stráže Josefa Němce, který byl v té době dvakrát starší než ona. Němec patřil k uvědomělým vlastencům a pro své národní cítění nebyl oblíben u svých představených a byl také často překládán z místa na místo - od svatby do r. 1842 se stěhovali téměř každý rok.
K jejím přátelům patřil K. Havlíček ( jehož pohřbu, který se stal zároveň protirakouskou manifestací pražského lidu, se účastnila ), J. V.Frič a K. Sabina ( představitelé nejmladší spisovatelské generace, pronásledovaní za účast na revoluci), Čelakovský aj. Roku 1845 se rodina odstěhovala do Domažlic, kde se Němcová věnovala národopisu (psala národopisné články a obrázky ze života společnosti ve městech i o sociálních poměrech na venkově), sběratelské činnosti a působila na politické uvědomění lidu. V lednu roku 1862 zemřela předčasně vysílením a neustalým strádáním.
Ve 40. letech ve vlastenecké společnosti v Praze zformovala své představy o národní literatuře a vlastním společenském uplatnění (básně Slavné ráno, Ženám českým).
S osobitým vypravěčským talentem umělecky zpracovala české pohádky, pověsti a legendy (Národní báchorky a pověsti), Slovenské pohádky, které převedla do formy humorných, fantastických nebo romantických povídek.
Beletristické obrazy ze života shrnula v dílech (Obrazy z okolí domažlického, Obrázek vesnický, Selská politika, Hospodyně, na slovíčko).
V 50. letech psala povídkové obrazy venkovského a maloměstského života (Rozárka, Karla, Divá Bára, Chudí lidé, Dobrý člověk, Pan učitel).
Vrcholným dílem “obrazů venkovského života” je Babička, kde postava prosté venkovské ženy představuje ideál moudrosti a životní harmonie. Vyprávění se odvíjí na pozadí čtyř ročních období, která symbolizují patriarchální vesnický svět i konečný smysl a uzavřenost dramatických osudů postav kolem babičky.
V rozsáhlejších prózách novelistického typu (Pohorská vesnice, V zámku a v podzámčí) vylíčila na osudech jednotlivců širší společenské vztahy a rozpory, jež se snažila řešit hledáním porušené harmonie."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ