1.Úvodem
2.Pohnutý život osvíceného myslitele
3.Dílo Josefa Dobrovského a jeho buditelská a vědecká činnost
4.Vztah k západočeskému regionu, zvláště ke Klatovům a Klatovsku
5.Josef Dobrovský v lidové tradici
6.Závěrem
7.Seznam použité literatury
8.Obrazová příloha

"Závěrem



„Nejsem k žádné pravé radosti, životní radosti způsobilý. Jest to filozofie nebo vrtoch, nebo slabost nervů či prázdnota citů nebo co pořád? Může to dobře pocházeti z toho, že já jinak myslím než ostatní a tím nesouzvuk všude pociťuji.“
Těmito slovy zakončil Josef Dobrovský jeden ze svých dopisů adresovaných bývalému spolužákovi a příteli Augustinu Helfertovi. Napsal jej ještě před dosažením Kristových let, oprávněnost poslední věty však potvrzoval celý svůj život. Nikdy se nebál jít proti proudu. Nebál se být jediný, který vybočuje z davu.
Vystupoval jako důsledný obhájce svobody myšlení, vědeckého úsudku a nesmlouvavý kritik. Kritiku vždy považoval za veřejnou záležitost, nezbytnou nejen pro vědecký výzkum, ale také pro ozdravění společenských poměrů a je přirozené, že se často dostával do nejrůznějších sporů a polemik. Podstatně přispěl k rozvoji osvícenského racionalismu a kriticismu v českých zemích. Bořil církevní přežitky, nesouhlasil s mnohými předsudky. Zůstal však až do konce života hluboce věřícím člověkem.
Ve skutečnosti to byl on, kdo založil naši literární historii. Založil normu pro příští spisovnou češtinu, shrnul její slovní bohatství, otevřel bránu takřka už neexistující české poezii vytyčením jejího prozodického principu, jenž byl postaven na přízvuku. Lze říci, že zastavil krizi češtiny a přivedl ji na práh nového rozkvětu. Otevřel cestu Jungmannově generaci, pro kterou zvelebení a modernizace českého jazyka byly stěžejním programem, i když se s ní dostal do sporů o pravost Rukopisů. Stal se také jediným nearistokratickým členem zakládajícího výboru Vlasteneckého muzea v Praze.
Josef Dobrovský byl největší postavou českého osvícenství a počátků národního obrození. V jeho nekrologu napsal František Ladislav Čelakovský: „Jméno jeho stojí a bude v paměti slovanských národů po věky státi.“