1.	Podmínky národního obrození a úkoly literatury

2.	Obrozenecké dějepisectví a jazykověda

- Josef Dobrovský

3.	Novinářství a časopisectví

- Václav Matěj Kramerius

4.	Začátky novočeské poezie

5.	Dovršení jazykového obrození

- Josef Jungmann

6.

Rukopisy

7.	Obraz minulosti posilou národního vědomí

- František Palacký

8.	Slovanská myšlenka ve vědě a poezii

- Jan Kollár

9.	Sblížení poezie s lidovou slovesností

- František Ladislav Čelakovský

10.

Divadlo

- Josef Kajetán Tyl
- Národní divadlo

"Podmínky národního obrození a úkoly literatury

Na konci 18. století bojuje český národ o přežití. Situace národního jazyka byla velice těžká. Užívání češtiny se omezovalo jen na venkovský lid. Knižní česká kultura přestala úplně existovat. Němčina dokonce vytlačila v úředním jazyce i latinu. Ale již v průběhu 18. století bylo čím dál více zřejmé, že feudalismus už jen přežívá. V nejvyspělejší zemi západní Evropy, ve Francii, probíhal v průběhu 18. století boj mezi rozumem a vědou na jedné straně proti pověrám a slepé náboženské víře na straně druhé. Těm, kteří bojovali za pokrok, se začalo říkat osvícenci. Propagovali rozumové vidění světa, říkali, že vše co odporuje zdravému rozumu je škodlivé. Francouzští osvícenci usilovali o zrovnoprávnění všech lidí. Hlavními představiteli tohoto nového směru se stali Voltaire a Jean Jacques Rousseau. Vše nakonec vedlo k Velké francouzské revoluci.
Zatímco v Anglii, nebo ve Francii byla měšťanská vrstva silná, v našich zemích bylo měšťanstvo slabé, a tak u nás nabylo osvícenství jiné formy. Myšlenky osvícenství prosazoval panovník z obavy před nespokojeností lidu. V 18. století u nás vládli Marie Terezie a její syn Josef II. Jejich reformy odstraňovaly ty nejhorší feudální přežitky. V roce 1781 byl vydán právě Josefem Toleranční patent, který povoloval náboženskou svobodu pro některá nekatolická vyznání. V roce 1773 byl zrušen jezuitský řád a v roce 1781 bylo také zrušeno nevolnictví. Marie Terezie zavedla povinnou školní docházku, odňala školství církvi a umožnila vzdělání i dětem z nižších vrstev. A právě z těchto dětí poddaných začala vyrůstat česká inteligence. Příliv venkovských obyvatel do měst, kam přicházeli za prací, pomáhá získat převahu českému jazyku a stal se základem pro vznik českého měšťanstva, které však bylo na začátku hospodářsky slabé a muselo bojovat se silnějšími německými konkurenty.
Zprvu vkládali obrozenečtí spisovatelé mnoho nadějí do osvícenské vlády. Postupně však sílila germanizace, a tím se měnil i vztah obrozenců k panovníkovi. Ti nakonec zaujali zcela odmítavý postoj k vládě. První generace obrozenců, která byla mnohdy závislá existenčně na šlechtě – jako např. Pelcl, nebo Dobrovský, se snažila získat právě její příslušníky pro národní hutí. Šlechta se v začátcích sice vydatně účastnila národního hnutí, ale od 30. let 19. století se museli obrozenci obejít bez její pomoci.
Obrozenecké dějepisectví a jazykověda
V roce 1774 byla založena první soukromá společnost nauk, která byla později přejmenována na Královskou českou společnost nauk. Zde se soustřeďovalo historické a vlastivědné bádání. Kritické dějepisectví se snažilo například nezaujatě zhodnotit dobu husitskou. O to se snažil Gelasius Dobner, který odhalil nespolehlivost Hájkovy kroniky. Dalším dějepiscem národního obrození byl František Martin Pelcl. Zatímco Dobner a jeho přátelé psali latinsky nebo německy, psal Pelcl česky. Byl prvním profesorem češtiny na pražské univerzitě. Napsal Novou kroniku českou, která měla nahradit Hájkovu kroniku.
V boji proti němčině, jako úřednímu jazyku, vznikaly nejdříve obrany českého jazyka. Nejstarší z nich byla například Balbínova. Nestačilo však jazyk jen bránit. Předpokladem pro rozvoj obrozenecké literatury bylo vytvoření pevných jazykových pravidel. O ustálení spisovného jazyka českého se pokusil Josef Dobrovský. Za základ spisovné češtiny vzal jazyk doby veleslavínské, tedy konce 16. století. Josef Dobrovský byl největší osobností obrozenecké literatury na přelomu 18. a 19. století. Zabýval se studiem nejstarších dějin, jazykovědou a literárním dějepisem. Psal německy a latinsky. Napsal Dějiny českého jazyka a literatury. Vylíčil zde vývoj českého jazyka a české literatury. Nejvýše zde hodnotil dobu veleslavínskou. Mluvnické zásady shrnul Dobrovský v knize Zevrubná mluvnice jazyka českého. Po návštěvě Ruska napsal Základy jazyka staroslověnského. Stal se zakladatelem slavistiky, což byla nauka o slavanském jazyce. Dobrovský také napsal Německo-český slovník."

Práce ve formátu AdobeAcrobat (*.pdf).
Pro vytvoření textu byla použita tato literatura: Bohuš Balajka: Přehledné dějiny literatury a Marie Sochrová: Český jazyk a literatura.
Obsahuje překlepy.