1.

Estetika

2.	Literární kritika

3.	Česká literární kritika

3.1.	Pozitivismus

3.2.	Duchovědný směr

3.3.	Proletářská poezie

3.4.	Česká avantgarda

3.5.	Surrealismus

3.6.	Strukturalismus

3.7.	Ferdinand Peroutka

3.8.	Katolicky orientovaní autoři

3.9.	Marxistická kritika

3.10.

Autoři stojící mimo vyhraněné skupiny (Vojtěch Jirát, Václav Černý)

3.11.

Jan Patočka

3.12.

Ladislav Štoll

3.13.

Poválečná generace kritiků

3.13.1.

Milan Jungmann

3.13.2.

Šedesátá léta a časopis Host

3.14.

Normalizace

3.15.

Současní kritici

"33. VÝVOJ ČESKÉ KRITIKY, ESTETIKY A FILOZOFIE

Estetika - (řec. aisthétika - smyslově vnímatelné) - je věda o krásnu. Zakladateli české estetiky jsou Josef Durdík a Otakar Hostinský.

Literární kritika - slovo kritika pochází z řeckého krino - rozlišuji, vybírám, soudím a už jeho původní význam postihuje podstatu kritické práce. Smyslem kritiky je to tiž rozlišit hodnoty pravé a zdánlivé a na základě určitých kritérií (měřítek) posoudit a zhodnotit dílo. Kritik vychází zpravidla z poznatků estetiky a literární vědy, ale uplatňuje při svém přístupu k dílu i svůj osobní estetický vkus a tak je tedy kritika přes všechnu svou návaznost na vědu záležitostí hodně subjektivní a blíží se tvorbě umělecké. K základním kritickým žánrům patří recenze, v širších souvislostech dílo sleduje kritická studie a zvláštní žánr tvoří kritický esej.

Česká literární kritika začíná rozborem literárních památek za osvícenství. Je jím prvním představitelem je Gelasius Dobner, editor starých českých památek a ostrý kritik Kroniky české V. Hájka. Klasikem české kritiky je J. Dobrovský. Estetická měřítka uplatnil v kritice J. Jungmann.
Prvním vysloveně kritickým a polemickým duchem je u nás až K. Havlíček, usilující o spojení národně výchovné tendence s estetickými měřítky. Národní hledisko se světovým spojovala kritika májovců, zejména J. Nerudy. Formální kritiku u nás zakládá J. Durdík. Národní škola opět prosazuje vlastenecký zájem, zatímco lumírovci v čele s J. Vrchlickým i v kritice sledují svůj cíl otvírání oken do světa a přibližují světové autory i v esejistických portrétech.
Na počátku 20. stol. vládl v české literární vědě pozitivismus, který byl zaměřen především historicky - podával množství dat a faktů v časové posloupnosti, ale často ne byl s to proniknout skrz ně k vnitřní podstatě díla. Hlavními představiteli tohoto směru byli Jaroslav Vlček a Jan Jakubec - DĚJINY ČESKÉ LITERATURY. K jejich žákům patřili Albert Pražák a Zdeněk Nejedlý (od 20. let se hlásí k marxismu).

Reakcí na pozitivismus byl směr duchovědný - snaha vcítit se do obrazotvornosti a vnitřního světa tvůrce. K jeho představitelům patří Arne Novák (syn T. Novákové, autor PŘEHLEDNÝCH DĚJIN LITERATURY ČESKÉ), Otokar Fischer (profesor germanistiky - monografie o Kleistovi, Nietzschovi a Heinovi, významný překladatel - snaha o tvůrčí a aktualizující charakter - vrchol Goethův Faust) a tvůrce moderní české kritiky F. X. Šalda.

Propagátorem proletářské poezie byl Antonín Matěj Píša - SOUDY, BOJE A VÝZVY. Později neuplatňoval programová kritéria, soustřeďoval se k dílům samým - DVACÁTÁ a TŘICÁTÁ LÉTA. Zvláště blízko měl k J. Wolkerovi, I. Olbrachtovi a J. Horovi."