1.	Stavba a složení zemského povrchu

1.1.	Zemská kůra

1.2.	Zemský plášť

1.3.	Zemské jádro

1.4.	Litosférické desky

2.	Zemská kůra

2.1.

Horniny

2.1.1.

Vyvřelé horniny

2.1.2.

Usazené horniny

2.1.3.

Přeměněné horniny

2.2.	Pevninská zemská kůra

2.3.	Oceánská zemská kůra

2.4.	Přechodná zemská kůra

3.

Georeliéf

4.	Endogenní pochody

4.1.	Vulkanismus

4.2.	Zemětřesení

4.3.	Horotvorná činnost

5.	Exogenní pochody

5.1.	Svahové pochody

5.2.	Říční (fluviální) pochody

5.3.	Kryogenní pochody

5.4.	Větrné (eolické) pochody

5.5.	Mořské (marinní) pochody

5.6.	Biogenní pochody

5.7.	Antropogenní pochody

"Zemská kůra
Zemskou kůru tvoří prakticky všechny známé chemické prvky, samostatně se v ní vyskytují jen některé (např. zlato a platina). Prvky vytvářejí nerosty (minerály), jejichž směsí vznikají horniny – základní stavební jednotky zemské kůry.
Horniny rozdělujeme dle původu na vyvřelé (vulkanické), usazené (sedimentární) a přeměněné (metamorfované). Ve stavbě zemské kůry převažují vulkanické horniny (95%), pouze 5% kůry tvoří sedimenty a metamorfity. Pevnina je však ze ¾ tvořena usazeninami.
Vyvřelé horniny vznikly krystalizací magmatu. Horniny, které ztuhly v hlubinách zemské kůry, se nazývají hlubinné a žilné vyvřeliny, na povrchu byly vykrystalizovány tzv. výlevné vyvřeliny. (žula, znělec, čedič…).
Usazené horniny vznikají procesem sedimentace – usazováním. Starší horniny byly rozrušeny, následně dopravovány činností vody, větru či ledovce a na závěr ukládány. Prvotní fází sedimentů je zvětrávání starších hornin. Zvětráváním se horniny fyzikálními nebo chemickými procesy rozrušují a vytvářejí se z nich zvětraliny. Fyzikální zvětráváni je způsobeno změnami teploty, tlaku i objemu hornin a mechanickým působením organismů. Chemické zvětrávání je způsobeno vodou, vzdušným kyslíkem a oxidem uhličitým (oxidace, redukce, rozpouštění). Míra a charakter zvětrávání jsou ovlivněny hlavně klimatickými podmínkami. Pro teplé a suché oblasti je typické fyzikální, pro vlhké a mírně teplé oblasti chemické zvětrávání. Např. rozpuštěním vápence vznikají krasové jevy na zemském povrchu (závrty, propasti, kaňony), ale i v podzemních prostorech (jeskyně, krápníky). Z nejznámějších sedimentárních hornin lze jmenovat pískovec, slepenec, vápenec…
Přeměněné horniny vznikají přeměnou (metamorfózou) vyvřelin a sedimentů. Příčinou metamorfózy hornin je vysoký tlak a teplota v hlubinách zemské kůry. Přeměnou se také mění nerostné složeni hornin. Např. ruly, fylity a svory.
Zemská kůra se rozděluje na pevninskou, oceánskou a přechodnou:
Pevninská zemská kůra obsahuje tři vrstvy: sedimentární (nejčastěji ve vrchní části), žulovou a čedičovou. Má mocnost 20-80 km a tvoří 64 % objemu zemské kůry. Tvoří kontinenty a přilehlé části některých moří.
Oceánská zemská kůra je složena pouze z tenké sedimentární vrstvy a mohutné vrstvy čedičové. Vznikla v oblastech přechodu pevnin v oceány. Její mocnost je mezi 6-15 km, tvoří 21 % objemu zemské kůry. Tvoří dna všech oceánů a některých hlubokých moří.
Přechodná zemská kůra je složena pouze z tenké sedimentární vrstvy a mohutné vrstvy čedičové. Vznikla v oblastech přechodu pevnin v oceány a tvoří asi 15 % celkového objemu zemské kůry. Oblast Černého moře a Kaspického jezera.
Pevninská zemská kůra je mnohem starší než kůra oceánská. Její základ (jádra pevnin) tvoří tzv. štíty staré několik miliard let. Štíty jsou nejstabilnější části zemské kůry a v jejich horninovém složení převládají hlubinné vyvřeliny a metamorfované horniny. Na Zemi rozlišujeme celkem 9 štítů: baltský, kadandský, aldanský, africký, indický, australský, brazilský, guayanský a antarktický. Na štíty navazují platformy.
Nejen pevnina, ale i oceánské dno je rozděleno na několik oblastí. Okrajovou část oceánu tvoří pevninský šelf, který je složen z pevninské kůry a sahá do hloubek max. 200 m. Šelf postupně přechází v pevninský svah (klesá do hloubek 1 500 m, mocnost pevninské kůry se zmenšuje). Třetí část dna oceánu je pevninské úpatí (hloubky 1 500 – 3 000m. leží na pevninské i oceánské kůře. Plošně největší obsah připadá na oceánské lože (tvořeno výhradně oceánskou zemskou kůrou, v hloubkách 3 000-6 000 m). V této části oceánu se vyskytují oceánské pánve a středooceánské hřbety. Nejhlubší místa oceánu nazýváme hlubokooceánské příkopy (např. Mariánský příkop), které vznikají v místech podsouvání jedné litosférické desky pod druhou."

Klíčová slova jsou zvýrazněna tučně.