1.	Složení a vrstvy atmosféry

1.1.

Dusík

1.2.

Kyslík

1.3.	Oxid uhličitý

1.4.	Vodní páry

1.5.	Atmosférické aerosoly

1.6.	Fyzikální vlastnosti atmosféry

1.7.	Podle fyzikálních vlastností dělíme

1.7.1.

Troposféra

1.7.2.

Stratosféra

1.7.3.

Mezosféra

1.7.4.

Termosféra

1.7.5.

Exosféra

2.

Počasí

2.1.	Sluneční záření

2.2.	Teplota vzduchu

2.3.	Tlak vzduchu

2.4.	Proudění vzduchu

2.5.	Atmosférické srážky

2.6.	Skleníkový efekt

2.7.	Ozónová díra

3.

Podnebí

3.1.	Zeměpisná šířka

3.2.	Cirkulace atmosféry

3.3.	Stupeň kontinentality

3.4.	Oceánské proudy

3.5.	Vlastnosti zemského povrchu

3.6.	Antropogenní činnost

4.	Atmosféra v pohybu

4.1.	Všeobecná cirkulace atmosféry

4.2.	Místní větry

4.3.	Vzduchové hmoty

5.	Podnebné pásy Země

5.1.	Tropický pás

5.2.	Subtropický pás

5.3.	Mírné pásy severní a jižní polokoule

5.4.	Subpolární pás

5.5.	Studené polární pásy

"Počasí
Počasí je okamžitý stav atmosféry určitého místa. Charakterizuje se souborem hodnot meteorologických prvků. Meteorologické stanice provádí měření a monitorování základních meteorologických prvků a specializovaná meteorologická pracoviště (ČHMÚ) pak hodnoty jednotlivých prvků zakreslují do synoptických map. Základem pro předpověď počasí je mapové zakreslení tlakového pole pomocí izobar. Umožňují vytvořit co nejpřesnější předpověď počasí pro nejbližší hodiny, případně předpokládaný průběh počasí v následujících dnech a týdnech. K nejdůležitějším meteorologickým prvkům patří sluneční záření, teplota vzduchu, tlak vzduchu, proudění vzduchu a atmosférické srážky.
Sluneční záření, hlavní zdroj energie pro fyzikální děje v atmosféře, je složeno ze tří různých záření: 7% tvoří krátkovlnná složka – ultrafialové záření, 48% viditelné světlo a 45% složka dlouhovlnná – infračervené záření.
Množství slunečního záření, které dopadá na horní hranici atmosféry, se označuje jako solární konstanta. Přibližně 58 % záření je pohlceno atmosférou a zemským povrchem, zbývajících 42 % sluneční energie se odráží nebo vyzáří zpět do meziplanetárního prostoru. Pro klima naší planety je klíčové, že převážná část slunečního záření se při průchodu atmosférou a dopadu na povrch Země přeměňuje na tepelnou energii. Rozdíl příjmu a výdaje záření mezi zemským povrchem a atmosférou tvoří bilanci záření neboli radiační bilanci.
Teplota vzduchu udává tepelný stav ovzduší. Na meteorologických stanicích se teplota vzduchu měří 2 m nad zemským povrchem. Izolinie spojující na mapě místa se stejnou teplotou vzduchu se nazývá izoterma.
Tlak vzduchu bývá definován jako síla vyvolaná hmotností vzduchového sloupce, který sahá od výšky měření k horní hranici atmosféry. Tlakové poměry se měří tlakoměry a v meteorologii se vyjadřují v hektopascalech (hPa). Průměrná hodnota tlaku vyjádřená na mořské hladině při teplotě 15C činí 1013hPa. S rostoucí nadmořskou výškou tlak vzduchu klesá. Čím je vzduch chladnější, tím je pokles tlaku pomalejší. Tlak vzduchu má obrovský význam pro předpověď počasí. Na synoptických (povětrnostních) mapách se místa o stejném tlaku spojují křivkami zvanými izobary. Na mapách se zakreslenými izobarami můžeme pozorovat rozmístění oblastí, ve kterých je tlak vzduch nižší nebo vyšší než v okolí. Tlakové oblasti nazýváme tlakové níže – cyklony a tlakové výše – anticyklony.
V tropických oblastech se nad oceány vytvářejí tropické cyklony – vzdušné víry malého rozsahu (200-500km), ale extrémně velkého vířivého větru, který dosahuje v nárazech rychlosti přes 100km/h. Jsou typické ničivými účinky a přívalovými srážkami. Podle různých regionů se označují jako hurikány, tajfuny, orkány nebo cyklony.
Proudění vzduchu souvisí s rozdíly tlaku vzduchu na zemském povrchu. Pohybem vzduchu vzniká vítr, který proudí vždy z míst vyššího tlaku vzduchu do míst s nízkým tlakem. Měří se směr a rychlost větru.
Vlivem Coriolisovy síly nepostupuje vzduch z tlakových výší do oblastí nízkého tlaku přímočaře, ale spirálovitě. V anticykloně vzduch klesá, stlačuje se a spirálovitě se roztéká od středu k okrajům – na severní polokouli ve směru hodinových ručiček, na polokouli jižní ve směru opačném. V cykloně vystupuje vzduch do výšky, tím se zmenšuje jeho tlak. Do cyklony vzduch vtéká spirálovitě od okrajů ke středu – na severní polokouli proti směru hodinových ručiček, na jižní po směru.
Při přechodu cyklony přes určité území bývá počasí s velkou oblačností a vydatnými srážkami. V anticykloně převládá jasně suché počasí, které v zimě přináší silné mrazy, v létě vysoké teploty."

Práce obsahuje 3 malá schémata. Klíčová slova jsou zvýrazněna tučně.