"O tavené plastice

Skleněná tavená plastika patří mezi ty výtvarné techniky, které nejvíce proslavily české a československé výtvarné umění, především v zahraničí. Jde o postup sice technologicky náročnější než některé jiné sochařské postupy, nicméně díky existujícím sklářským studiím dobře dostupný i těm výtvarníkům, kteří nevlastní potřebná technická zařízení. K tomu, aby se rozlétnutá fantazie zhmotnila, nemusí mít umělec vlastní továrnu.
Sklo je médiem, které při zachování tradiční solidnosti přidává k obvyklým vlastnostem plastik (tvaru, barvě a struktuře povrchu) navíc i průhlednost či průsvitnost materiálu, tedy působivé kvality optické. Tavená skleněná plastika je tak zvláštním výtvarným postupem, který na rozdíl od plastik z jiných tradičních materiálů umožňuje využít pro umělecký účinek i transparentnosti skleněné hmoty – hru světel.
Tavená plastika vzniká sochařským způsobem od skici a návrhu přes modelování k výrobě formy, která se naplní střepy, tavení a následné pomalé chlazení skla může trvat i několik týdnů.
Tato technologie, objevená již 400 let před Kristem Féničany a Egypťany, se dočkala své renesance až ve druhé polovině 20. století. K jejímu znovuobjevení významnou měrou přispěla Jaroslava Brychtová, která spolu se svým otcem Jaroslavem Brychtou tuto techniku začala rozvíjet jak umělecky tak technologicky. Se Stanislavem Libenským ji pak Brychtová postavila na úroveň ostatním klasickým výtvarným technikám. Z dřívější užitkové a dekorativní funkce sklo vykročilo směrem k samostatné disciplině sochařské a malířské tvorby.
Dvojice Libenský – Brychtová realizovala například okna Svatováclavské kaple sv. Víta na Pražském Hradě či Řeku života pro český pavilon na světové výstavě v Ósace v roce 1970. V roce 1995 Libenský a Brychtová společně navrhli a vytvořili dílo pro vestibul tokijské opery Kioi Hall nazvané Setkání, které bylo zároveň první velkou zakázkou obnoveného sklářského studia v Pelechově. Jeho majitele Zdeňka Lhotského, který absolvoval VŠUP právě u Stanislava Libenského jsem si vybrala pro dnešní referát jako osobnost tavené plastiky.

Osobnost Zdeňka Lhotského
Zcela mimořádné postavení v oboru skla, tak významném pro české umění 2. poloviny 20. století, nepochybně náleží Zdeňku Lhotskému (1956), členu dnes již legendární skupiny Tvrdohlaví. Zdeněk Lhotský je nejen velmi osobitým autorem, jehož dílo zahrnuje tvorbu volnou i tzv. užitou v jednom přesvědčivém celku, ale zároveň inspirujícím způsobem vede sklářské Studio Pelechov u Železného Brodu, kde se okolo něho soustředí řada výrazných uměleckých individualit nejen českých, ale i zahraničních (Čestmír Suška, Stefan Milkov, Jiří Plieštik, Karen LaMonte, Anna Matoušková, Michal Gabriel ad.). Jde o tvůrce generačně typicky všestranného, autora skleněných reliéfů a objektů, jenž se vyjadřuje též prostřednictvím grafiky, sochařství, fotografie a hudby.
Narodil se v roce 1956 v Praze. V patnácti letech začal mladý Zdeněk Lhotský své studium sklářství ve Světlé nad Sázavou. Pronikl do tajů řemesla a osvojil si základní techniky a dovednosti. Okouzlení sklem a jeho výrobou je věc jedna, ale vytrvalost a zapálení je věc druhá. Zdeněk tedy pokračoval v letech 1972-76 své studium uměleckoprůmyslovou školou sklářskou v Železném Brodě. Z tvrdé práce se začal rýsovat nesporný talent, který si žádal pozornost a současně záštitu vedení někým, kdo sklu rozumí více než kdokoli jiný. A tak se zlomovým okamžikem v životě Zdeňka Lhotského stává setkání s prof. Stanislavem Libenským, pod jehož rukou šest let (od roku 1978) rostl na vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze.
V posledních letech studií byla tvorba Lhotského na hranici mezi plastikou a obrazem a dávala dobrý podnět k úvaze o umění jako druhu fascinace, kterou poskytují materiály a kterou zaručuje dokonalé řemeslo. Jeho práce nechávala ve zdánlivě strohém a přísném řádu geometrie a matematiky prostor pro tajemství a imaginaci. Jakési dílo nového řádu, v němž jsou rozdíly mezi uměním a uměleckým řemeslem zanedbatelné. V roce 1986, když mu bylo teprve třicet, získal cenu ministra kultury a během několika let jeho díla oblétla výstavy v polovině Evropy."

PRÁCE BYLA UVOLNĚNA BEZ NÁROKU NA HONORÁŘ