"ŽIVOT KRÁLOVSKÝCH A KNÍŽECÍCH DCER
Život královských a knížecích dcer by se asi dnes ženám a dívkám nijak nezamlouval. Už jejich narození nebylo doprovázeno mimořádnou radostí, a to i tehdy, když panovník měl mužského potomka. V opačném případě byl přímo těžkým zklamáním. Tyto pocity sdílelo s královskou rodinou širší společenství až po lidové vrstvy. Mezi lidmi byly zmatky spojené s bezvládím chápány téměř jak živelná pohroma. Narození princezny pak navíc znamenalo, že panovník bude jednou potřebovat peníze na její vybavení - věno - a že vyhlásí mimořádnou daň. Malé děvčátko většinou již v útlém věku bylo dáno na vychování zpravidla do některého kláštera a často se už tehdy stávalo objektem diplomatických kombinací otce. Pak následovala další výchova u zahraničního dvora, kde si měla osvojit mravy i zvyky země, v níž měla jako nastávající manželka vladaře působit. Citová stránka partnerského vztahu byla zcela zanedbatelnou záležitostí, i když se také vyskytovaly případy vzájemné náklonnosti - ovšem spíše výjimečně. Hlavním úkolem královny či kněžny bylo dát zemi legitimního dědice a tato povinnost ji svazovala přísnými pouty na každém kroku - na rozdíl od jejich partnerů. Ani pro přirozené mateřské radosti neměla panovnice díky tehdejší praxi mnoho prostoru. Dítě přecházelo po narození do péče služebnictva a osob zvlášť pověřených dozorem i výchovou. Zejména dcery opouštěly brzy otcovský dvůr někdy natrvalo do vzdáleností předem vylučujících možnost příštích setkání. Náplň dne tvořily dvorské povinnosti, především pravidelná účast na modlitbách a církevních obřadech, vše v úzkém kruhu zvlášť vybraných osob. Teprve v období vrcholné gotiky a renesance měly podstatně větší možnosti nejen v oblasti plného smyslového vyžití, ale i v potřebě jemnějších duchovních a kulturních forem. To ovšem neznamená, že se v předchozích drsnějších poměrech nevyskytovaly výrazné ženské individuality, které by se nedovedly prosadit třeba v politickém životě a to způsobem přímo mimořádným. Významnou příležitost pro sebeuplatnění na odpovídající úrovni jim poskytovala církev, především v oblasti nábožensky citové a charitativní; pokud jde o kláštery, tam byla otevřena cesta i k nejvyšším funkcím.

DOBA, VE KTERÉ ANEŽKA ŽILA
Anežka Přemyslovna se dožila velmi vysokého věku –sedmdesát let a to je v historii dlouhá doba. Platí to pak tím více, jde-li o období velkých přeměn. A právě takové je třinácté století u nás. Za Anežčina dětství ještě dožívaly staré poměry raného feudalismu,a když umírala, byla země již pokryta městy, rozsáhlá kolonizace rozšířila zalidnění venkova a pronikavě se změnily formy řemeslné a zemědělské výroby. Ekonomickou sílu státu výrazně posílila těžba drahých kovů, především stříbra, vojenskou zas pevné kamenné královské i panské hrady, poněvadž šlechta nezůstávala pozadu za příkladem panovníka. Také společnost byla obohacena o nové, do té doby neznámé typy měšťana, poddaného zemědělce. Jeho povinnosti i práva byly stanoveny podle nových právních norem. Také život rytíře, jehož životní styl byl určovaný podle zvláštních pravidel, se výrazně lišil od starého bojovníka a člena knížecí družiny. A nemůžeme zapomenout ani na příslušníky nových mnišských řádů, mezi nimi zvlášť františkánů - minoritů a dominikánů, kteří představovali novou větev na starém stromu mnišství. Především tím, že nezůstávali uzavřeni za zdmi kláštera a tím izolováni od vnějšího světa, ale přímo programově chodili mezi lid a snažili se působit na jeho nejširší vrstvy. Na začátku hnutí, jehož zakladatelem a představitelem byl František z Assisi, stála především myšlenka o službě nejchudším a nejubožejším členům lidské společnosti. Roku 1208 založil František s několika druhy jakési sdružení, jehož členové se v duchu zásad naprosté apoštolské chudoby zavázali sloužit zejména nemocným a tělesně postiženým. Tito laikové, chtěli sloužit bližním především útěchou kazatelského slova. Netoužili po světském svěcení či řeholním životě. Papež Innocenc III. schválil ústně jednoduchá pravidla, která František svým druhům sestavil, a povolil jim kázat. Ovšem jen o základních mravních otázkách, ne o teologických problémech. Církev si totiž v této době uvědomila, jaké se dopustila chyby, když zavrhla podobné snahy, založené na citovém prožívání některých biblických míst, oslavujících chudobu a zavrhujících pozemský majetek. Jejich vyznavače tím donutila k tomu, že přešli na pozice tajných neposlušných kacířů. A ty pak musila s velikou námahou potlačovat. Oba řády byly zároveň výrazným prvkem mocného dobového hnutí usilujícího o všestranné prohloubení a zintenzívnění náboženského života. Jeho organickou součást ovšem představovaly i lidové proti církevní hnutí, které také toužily po obnovení křesťanského života podle prvotních zásad evangelia. A proto františkány považovala papežská kurie za vítaného pomocníka v zápase s nimi, protože mohutný kacířský proud v této době ohrožoval základy církevní stavby."