"Proletářská literatura, a to poezie především, byla po dlouhá desetiletí nekriticky vyzdvihována, tak dnes se na ni můžeme podívat, aniž by naše pohledy byly již předem deformovány politický ovzduším. Uvedeným termínem se tedy označuje levicově orientovaná literatura z počátku dvacátých let 20. století, která v letech 1920 a 1923 jistým způsobem zastínila civilistickou a vitalistickou poezii. Tento jev je celkem logický, protože společenská a zejména sociální situace v zemi vedla k rychlému vystřízlivění, dostavila se ztráta iluzí a spisovatelé hledali nová východiska ze situace. Jedním z těchto řešení byla idea revoluce. První světová válka je významným mezníkem moderních evropských dějin a velmi významně zasáhla do politického a kulturního vývoje. Po skončení válečných hrůz propuká nadšení a radost, což jasně dokládá vzedmutá vlna vitalismu. Ze slovesné tvorby poválečných let vymizela historická i vesnická tématika, ustupovala také psychologizující próza. První světovou válku odráží celá řada děl (Žasnoucí voják - Fráňa Šrámek, Váleční civilistovo - S. K. Neumanna, trilogie Úder, Podzemní plameny, Tragická ducha Boženy Benešové, Večery na slamníku Jaromíra Johna, Pole orná a válečná, …). Ve 20. letech jsou v oblibě menší prozaické žánry (reportáže, povídky, …), ve 30. letech pak zaujímá próza v rámci literatury jako celku dominantní postavení (romány, románové cykly), prosazují se jednotlivé, výše naznačené proudy.

Žánrová a tematická pestrost prózy - pro Českou prózu 1. pol. 20. stol. je charakteristická dosud nevídaná rozrůzněnost:
- pokračování předchozích uměleckých tendencí
- realistická próza - A. Jirásek, Z. Winter. K. V. Rais, T. Nováková
- naturalistická próza -V. Mrštík, K. M. Čapek - Chod
- impresionistická próza - F. Šrámek
- téma 1. větové války v různých pojetích, legionářská próza - J. Hašek, F. Šrámek, J. John, R. Medek, J. Kopta, F. Langer
- avantgardní próza - V. Vančura
- tzv. demokratický proud - K. Čapek, J. Čapek, K. Poláček, E. Bass
- tzv. socialisticko-realistická próza - I. Olbracht, M. Majerová, M. Pujmanová
- psychologická próza - J. Havlíček, E. Hostovský, J. Glazarová, R. Weiner
- katolicky orientovaná literatura - J. Demel, J. Durych, J. Čep
- tzv. ruralisté - J. Knap, F. Křelina, V. Prokůpek
- historická próza - J. Durych
- expresionisticky laděná próza - L. Klíma, R. Weiner, L. Blatný

Ve 20. letech byla u čtenářů velmi oblíbená díla zabývající se osudem našich legionářů v Rusku. Autory tzv. legionářské literatury byli skuteční účastníci bojů, tyto prózy měly zobrazovat skutečné historické události s patřičnou vážností (na rozdíl od Haškova pojetí).

Devětsil - byl nejvýznamnějším uměleckým sdružením 20. let. Bylo to sdružení avantgardní. Nejprve se toto sdružení zastávalo programu proletářského umění, později se však přiklonilo právě k poetismu. Devětsil byl založen roku1920, roku 1922 vyšel programový sborník Devětsil. Významný byl měsíčník ReD (1927 - 1931). Hlavními představitelé tohoto sdružení byli K. Teige, V. Nezval, J. Seifert, V. Vančura, J. Wolker a dále též výtvarníci Toyen, Štýrský, Šíma, architekti Honzík a divadelníci Honzl, E. F. Burian, J. Voskovec, J. Werich, J. Ježek.

Proletářská poezie - byla první výraznou etapou české meziválečné poezie. Autory spojuje nenávist proti válce a boj proti sociálnímu útlaku. Poezie se chce stát silou, která pomůže uskutečnit revoluční přeměnu světa. Manifestem skupiny se stala stať J. Wolkera Proletářské umění (1922). J. Wolker byl též nejvýraznější básnickou osobností tohoto proudu, dalšími autory byli především S. K. Neumann, J. Hora, J. Seifert a K. Biebel. Proletářská poezie je výrazem revoluční vlny a revolučních nadějí, jimiž poválečná Evropa prošla. Cílem proletářské poezie bylo pohlížet na svět a společnost očima dělníka."

Důležité informace jsou tučně značeny.