1.

Úvod

2.	Mládí za Rakouska – Uherska

3.	První světová válka

4.	Období První republiky

a) Ministr zahraničí
b) Prezident republiky – cesta k Mnichovu
c) Mnichov

5.	Druhá světová válka - podruhé v exilu

6.	Třetí republika - Cesta k únorovému převratu

a) Změny ve staronovém státě
b) Únorová tragédie
c) Konec velké osobnosti

6.

Závěr

7.	Obrazová příloha

8.

Citace

9.	Použitá literatura

10.

Obsah

" Období První republiky

Ministr zahraničí
Vznikem samostatného státu před námi ale neležela krásně nalinkovaná budoucnost. Nový stát se musel potýkat s nejrůznějšími problémy, které zahrnovaly státní hranice, se kterými naši noví sousedé nebyli pochopitelně spokojeni, nebo například německou národnostní menšinu v česko – německém pohraničí.
Ale abych nepředbíhala. Edvard Beneš jako ministr zahraničí Československé republiky nás zastupoval na Versailleské mírové konferenci, kde se jednalo o novém uspořádání poválečné Evropy. Zde také došlo k první roztržce mezi ministrem zahraničí a ministerským předsedou Karlem Kramářem, který formálně vedl československé diplomaty ve Versailles. Ovšem byl to Beneš, na koho se vítězné mocnosti obracely, pokud potřebovaly znát odpovědi na své otázky. Nepřekvapuje proto, že Kramář dělal Benešovi na mírové konferenci stále větší potíže, a vlastně se stával brzdou i při řešení životně důležitých otázek nového státu. Musel být proto z Paříže odvolán.2 Docházelo také k častým sporům kvůli tomu, jak Beneš později orientoval naši zahraniční politiku – směrem na Západ, což se rusofilovi Kramářovi nelíbilo.
Pokud jde o Československo, hlavní otázkou ve Versailles byly naše nové hranice, které byly schváleny skoro v téže podobě, jakou navrhoval Beneš. Nespokojenost našich sousedů byla zřejmá - spor s Polskem o Těšínsko, nepokoje v česko – německém pohraničí, kde se Němci postavili proti tomu, být součástí Československa ústy Lodgmana von Auen, problémy se slovensko – maďarskou hranicí, připojení Podkarpatské Rusi. Ve sporu o průmyslově důležité Těšínsko Československo argumentovalo tím, že tato oblast patřila odjakživa k Zemím koruny české, oproti tomu Polsko argumentovalo většinou polsky mluvícího obyvatelstva v této oblasti. Na Slovensku musela kvůli maďarské nespokojenosti zasahovat československá armáda.
Právě díky Versailleskému uspořádání byla naše zahraniční politika orientovaná obzvláště na Francii – jednak z důvodů určité náklonnosti, ale především proto, že se domníval, že právě tato země má na udržení versailleského spořádání (za jehož produkt byla ČSR, a koneckonců oprávněně, pokládána) největší zájem. Proto s ní uzavřel dvoustrannou smlouvu o obraně.3
Beneš se také účastnil vytváření Společnosti národů. Jejím hlavním cílem mělo být dosažení rovnováhy sil a otevřené diplomacie, také snaha o kolektivní bezpečnost. Ovšem jak později Beneš zjistil, nešlo spoléhat pouze na Společnost národů. Proto byly podepsány spojenecké smlouvy mezi zeměmi, které cítily ohrožení se strany Maďarska, tedy Československo, Rumunsko a Jugoslávie. Tento systém se nazýval Malá dohoda. Bohužel ale i Malá dohoda ztratila brzy svůj význam.
V duchu orientace zahraniční politiky na Francii došlo v roce 1924 k uzavření spojenecké smlouvy mezi Československem a Francií. Jednalo se o vzájemnou hospodářskou a vojenskou pomoc."

Práce je doplněna i o obrázky.