1.

Úvod

2.	Sláva a záhady

3.	Mládí 1890-1901

4.	Modré a růžové období 1901-1906

5.	Kubismus 1906-1915

6.	Klasicismus a surrealismus 1916-1936

7.	Válka, umění a politika 1937-1953

8.	Legenda a skutečnost 1954-1973

9.

Závěr

Použitá literatura

"Kubismus
1906-1915
Picassovy práce od zimy 1905/1906 jsou nepřetržitým řetězem formálních experimentů. Stále hlouběji proniká do pochopení prostorového objemu lidské postavy, ale stále více ho redukuje, postupně ho omezuje jen ma několik bloků a postupující stylizací tvoří stále méně naturalisticky. Prohřešky proti „přirozeným“ proporcím a tvaru postavy dokonce zdůrazňuje, aby podtrhl svébytnost malby. Picasso zcela vědomě upouští od profesionálních malířských technik. Obrysy,linie a barevné plochy staví proti sobě v celé jejich syrovosti a vyhýbá se tak jakémukoliv zdání, že by zobrazoval skutečného, žijícího člověka. Kontura a barvy už nejsou spojeny, aby společně vytvářely iluzi. Stojí teď odděleny vedle sebe, spojeny pouze společnou úlohou při vytváření formy.
V dlouhém řetězci studií se Picasso žene touto cestou dál a dál.V létě 1907 je tato řada prozatím uzavřena slavným obrazem Slečny z Avignonu, klíčovým dílem novějších dějin umění. Picasso na tomto obraze pracoval celé tři čtvrti roku.Jak intenzivní to byla práce, dokládá už pouhý počet předběžných studií: je jich 809, jedná se nejen o náčrtky ve skicáři, tedy zběžné poznámky, ale i rozsáhlé studie, dokonce i o obrazy! Dějiny umění neznají nic podobného, žádný obraz nebyl připravován s takovým úsilím. Tento řetězec studií nám dovoluje nahlédnout, jak Picasso při práci postupoval. Byly to dva vývojové procesy, formální a obsahový, které pobíhaly paralelně, ale myšlenkově od sebe byly oddělené, což se projevuje tím, že je většina skic věnována vždy jen jednomu z těchto problémů, buď umělecké formě, nebo tématu. V nepravidelných intervalech pak tyto dvě sféry kombinuje a pozvolna je spojuje stále radikálnějším způsobem, až dosáhne konečného stadia. A do tohoto vývojového procesu je na závěr pojata i práce na plátně. Picasso si zásady zpodobování předmětů vyjasnil v kresbě, která se u něj v tomto období pohybuje jako odraz mezi dvěma póly: na jedné straně ideální shoda předmětu a jeho obrazu, nestraně druhé absolutní absence zpodobnění. Každá kresba, která zpodobňuje nějaký objekt, obsahuje v sobě prvky obou extrémů, tedy vždy jednak neprodukující linie a pak systémy linií, jež jsou zcela abstraktní, jestliže je vyjmeme z kontextu. Zde Picasso došel k závěru, který je-jako všechno geniální-v podstatě velmi prostý, ale má revoluční význam pro umění 20. století: zobrazování napodobující přírodu je spojováním prvků, které k sobě jako takové nepatří. Jejich spojení je náhodné, libovolné. Musí být tudíž možné, spojit tyto prvky i úplně jiným způsobem, a vytvořit tak formy, které jsou stále ještě chápány jako zpodobnění, ale už ne jako napodobení přírody, nýbrž jako čistý, autonomní umělecký útvar. V květnu a červnu se k dané kresbě vrátil, aby si pohrál se všemi možnostmi. Neorganicky protáhl rovnoběžné linie nosu, takže se ze šrafování stalo samostatné grafické pole. Pak vzájemně posunul elipsy očí a hlavu zformoval jako nepřirozený útvar z přímek a oblouků. Stejnou metodu volné kombinace základních tvůrčích prvků Picasso použil také u studií v oleji, v oblasti barvy. Při spojování vývojových stádií kresby a barevné malby zachází však až příliš daleko. Výsledky těchto studií pak sjednocuje v definitivní verzi oleje Slečny z Avignonu tak, že z postav, ať už jsou umístěné ve středu obrazu nebo po jeho stranách, můžeme vyčíst celou škálu možností, které si Picasso ověřoval. Hotové dílo vyjadřuje program nového formálního jazyka. Obě ženy uprostřed obrazu jsou zároveň parodií Venuše Melské a tím i estetického kánonu mnoha epoch. Je zde reflektována celá evropská umělecká tradice až od kořenů a z jejích jednotlivých prvků je vytvořena soustava nových uměleckých výrazových prostředků, nový jazyk výtvarného umění. Picassovi se zde daří taková reflexe malby, jakou nenalezneme v žádném jiném díle evropského umění."