přečtěte si zdarma nové číslo časopisu |
Recentní suroviny: skripta
Základní překladatelské termíny - rusky
Huntington, Samuel: Politický řád v měnících se společnostech
Finanční řízení podniku: otázky ke státní zkoušce
Karel Čapek a kol.: Hovory s Antonínem Švehlou (a o něm)
Seminární práce a referáty na nejrůznější témata, které můžete použít jako vzor seminární práce, kterou vytvoříte Vy. To vše najdete na našich stránkách.
Největší databáze prací obsahuje nyní 27500 prací ke stažení.
Za posledních 30 dní bylo vloženo 2 prací. Autorizováno bylo 0 prací.
| Seminárky/Referáty |
|---|
VŠ & VOŠ (8736)SŠ & ZŠ (2582) |
| Čtenářský deník |
Obsahy a rozbory děl (2630)Velký čtenářský deník (78)Slohové práce (183) |
| Maturitní otázky |
Maturitní otázky (4941) |
| Diplomky, bakalářky |
Absolventské práce (159)Bakalářské práce (252)Diplomové práce (171)Dizertační práce (10) |
| Studijní podklady |
SŠ & ZŠ (2005)VŠ & VOŠ (5216) |
| Životopisy |
Životopisy (658) |
Nik zamířil na první z adres. Byl to jeden z malých pohřebních ústavů, které měly jednoho či dva zaměstnance pečující o nebožtíky a jednoho úředníka v kanceláři. Nik vstoupil do zšeřelé kanceláře a rozhlédl se. Musel uznat, že byla celkem vkusně zařízena, dá-li se o takovém podniku něco takového vůbec říct. Přivítal ho starý muž v černém obleku, s černou vázankou a s bolestným výrazem ve tváři. „Přejete si?“ zeptal se hlubokým až dunivým hlasem. Nik vylovil z aktovky onen dopis a položil ho na stůl. „Jsem detektiv. Nevíte náhodou, odkud by mohl pocházet ten výstřižek tady?“ zeptal se a položil prst na kresbu s rakví. Nik úmyslně nezdůrazňoval, že pracuje jako soukromý detektiv. Lidé si obyčejně mysleli, že je policista a měli tak pocit, že je jejich povinností odpovědět na všechny Nikovy otázky. „Mám na mysli, jestli nemáte třeba nějaké katalogy nebo prospekty, za kterých si klienti vybírají na pohřeb vhodnou rakev a odkud by mohl někdo tuhle kresbu vystřihnout.“ Když starý muž poznal, že Nik není další z truchlících pozůstalých, ale přišel z úplně jiného důvodu, okamžitě zmizel bolestný výraz z jeho tváře. Náhle se před Nikem objevil energický stařík s živýma očima. Nikovi se zdálo, jakoby i omládl. Jestli soustrastný pohled byla naučená póza, zvládal ji stařík dokonale. „Musím vás zklamat,“ řekl pak stařík stejně dunivým hlasem jako prve, „máme samozřejmě katalog nabízených předmětů a tedy i rakví, ale nerozdáváme ho klientům. Vybírají si zde a katalog neopouští kancelář. Tahle kresba sice asi pochází z některého katalogu, ale nikoli naší firmy.“...
Opět podala Nikovi obálku, v ní byl opět jediný list papíru, ale tentokrát se autor rozhodl pro názornější sdělení. Pod nápisem UŽ BRZY… byla nalepená kresba, kterou předtím pisatel asi vystřihl z nějakého letáku nebo prospektu. Zobrazovala obyčejnou dřevěnou rakev.
„Jistě chápete, pane Barnosi, že jsem se vyděsila k smrti. Na takovéhle dopisy nejsem zvyklá. Když jsem to ukázala na policii, akorát mi poradili, abych byla opatrná, více si všímala okolí a neznámých lidí, kteří se zdržují v mé blízkosti. To je rada! Víte kolik neznámých lidí se kolem mě pořád motá? Nemohu ani vystrčit nos z domu, aby mě nežádalo aspoň pět lidí o autogram! S takovou radou se může jít policie vycpat. A to jsem jim taky řekla a pěkně od plic!“ rozčílila se slečna Climová. Nikovi tak připadala ještě více okouzlující. Už měl na jazyku Sluší vám to když se zlobíte, ale zavčasu se zarazil.
Slečna Climová ale pokračovala: „Práskla jsem tam tedy dveřmi a rozhodla se vyhledat vás. Doufám, že vy se mě nezbavíte s nějakou takovou radou!“ dodala skoro výhrůžně.
„Jistě že ne,“ ohradil se Nik, „Myslím, že ty dopisy nemůžeme brát na lehkou váhu. Nevíme sice kdo je pisatel, ani nakolik vážně myslí své hrozby, ale je namístě největší opatrnost. Rád se vašeho případu ujmu, slečno Climová. Pokud budete souhlasit, pokusím se vypátrat autora těch dopisů a pohnat ho před spravedlnost.“
„Ano, pane Barnosi, věděla jsem, že mě neodmítnete.“
„Výborně. Zde je kontakt na mě, neváhejte zatelefonovat kdykoli budete potřebovat.“ Kate přijala nabízenou navštívenku a předala Nikovi svoji. „Budu ráda, když mě budete průběžně informovat, co se vám podařilo zjistit. Kdyby se něco změnilo, dám vám vědět,“ řekla slečna Climová a napřáhla k Nikovi ruku. Nik vstal, vyloudil na tváři jeden ze svých neodolatelných úsměvů, jak sám věřil, stiskl nabízenou ruku a řekl: „Dobrá, to bude tedy zatím vše. Podrobnosti dohody a smlouvy s vámi dojedná má asistentka, paní Lemondssonová.“
Když se slečna Climová rozloučila v předpokoji a Nik byl konečně sám, začal uvažovat. Podíval se zkoumavě na třetí dopis pro slečnu Climovou, který mu tu zanechala a rozvažoval, kde začít. Pak zavolal paní Lemondssonovou a řekl: „Vyhledejte mi prosím adresy všech pohřebních ústavů, krematorií a podobných podniků tady ve městě.“ Paní Lemondssonová, byla již zvyklá na nejpodivnější přání svého zaměstnavatele a tak ji takový úkol ani nepřekvapil. Nevěděla sice oč přesně se jedná, ale ani ji nenapadlo se vyptávat. Odcupitala do své malé kanceláře a začala hledat. Za půl hodiny se vrátila. „Máme tady dvě krematoria a jedenáct pohřebních služeb, pane Barnosi. Netuším jak se mohou všechny uživit, že by umíralo tolik lidí?“ podivila se paní Lemondssonová. Nik nechal její otázku bez odpovědi a zadíval se na seznam adres. Pak sáhl do zásuvky stolu a vyndal odtud svoji pistoli. Věřil, že detektiv má mít zbraň a když už ji má, má ji i nosit. Nikdy ji sice ještě nepoužil a pochyboval, že k tomu někdy dojde, ale měl ji rád. Dodávala mu pocit jistoty a notnou dávku sebevědomí. Zasunul pistoli do pouzdra a vyšel z kanceláře. „Kdybyste mě hledala, budu objíždět pohřební služby. Myslím, že se sem odpoledne ještě vrátím.“ Paní Lemondssonová přitakala a Nik odešel....
....
Bylo jí sotva pětadvacet, štíhlá, doslova vosí pas, dlouhé blond vlasy jí volně splývaly přes ramena a rámovaly ten nejúžasnější obličej, jaký kdy Nik spatřil. Na sobě měla elegantní, ale tak titěrné šatičky, že její dlouhé nohy se zdály být nekonečné. Vítám vás, slečno Climová,“ pozdravil Nik a uvědomil si, že při pozdravu upíral svůj pohled přímo do výstřihu oné neodolatelné návštěvnice. Slečna Climová si toho patrně také všimla, neboť se sotva znatelně pousmála. „Prosím, posaďte se,“ pokračoval Nik a pokusil se novou návštěvnici lépe prohlédnout.
Kate Climová se posadila do křesla a přehodila si nohu přes nohu. Nikovi připadalo jakoby ten pohyb trval neskonale dlouho. „Co pro vás může naše kancelář udělat, slečno Climová?“ zeptal se nik a bylo mu jasné, že on by byl schopen udělat pro ni cokoli.
„Potřebuji vaši pomoc,“ odpověděla Kate, „mám strach o život.“
„Máte na mysli, že vám hrozí nějaké nebezpečí?“
„Ano, zcela správně, pane Barnosi, mám obavu, že se mě někdo pokusí zavraždit.“
„Nemyslíte však, že by bylo lepší obrátit se na policii? Naše kancelář vám samozřejmě ochotně poskytne veškeré své služby (to myslel Nik doslova), ale v případě jako je hrozící vražda má policie přece jen více možností.“
„To jsem také udělala. Nevěřili mi. Pokusím se vám to vysvětlit. Jsem zvyklá, že pokaždé, když mi vyjde nová kniha, zvedne se vlna reakcí. Některé jsou kladné a některé naopak velmi kritické. Občas se objeví i nějaký zvlášť vytrvalý „kritik“, který mi posílá urážlivé a někdy i vyloženě sprosté dopisy. To není celkem nic neobvyklého. Minulý měsíc mi vyšla zatím poslední kniha. Kritikou byla přijata celkem kladně, ale někteří mi vytýkali poněkud, ehm řekněme, příliš odvážné pasáže. Opět jsem měla plnou schránku dopisů. Většinu z nich jsem četla jen zběžně, bývá to pořád stejné: Milá Kate, toužím se s vámi setkat, jste žena mých snů, jsem váš největší obdivovatel a naopak, strč si ty svý žvásty někam, kam chodíš na takový sprosťárny, drž se radši plotny a tak podobně. Tentokrát tam ale byl dopis, který mě polekal. Stálo v něm jen jediné slovo: ZEMŘEŠ!. Ale nakonec jsem se uklidnila, věřila jsem, že to píše zase nějaký dotčený čtenář a doufala jsem, že ho to, stejně jako ty ostatní, přestane brzy bavit. Bohužel, jak se zdá nepřestalo to. Před třemi dny jsem dostala druhý dopis. Mám ho tady s sebou,“ řekla Kate a sáhla do kabelky. Vyndala obyčejnou bílou obálku a podala ji Nikovi. Uvnitř by jediný list papíru a na něm stálo napsáno: BRZY ZEMŘEŠ!! Víc nic, podpis samozřejmě také chyběl. Nik si celý dopis pečlivě prohlédl a pak ho vrátil slečně Climové. Ta ho uložila zpět do kabelky a pokračovala: „Tedy to už jsem začala být pořádně nervózní, ale to nebyl ještě konec. Třetí dopis přišel včera.“ ...
.....
To bylo vše. Ani zmínka o tom, proč se slečna nebo paní Climova rozhodla navštívit detektiva. Nik převrátil několikrát lístek v ruce a pak stiskl tlačítko na stole. Ve vedlejší místnosti zabzučel zvonek a za okamžik vešla slečna Lemondssonová.
„Přejete si?“
„Znáte nějakou Kate Climovou? Prý je to spisovatelka.“ zeptal se Nik aniž zvedl zrak od lístku.
„Jistě, pane Barnosi! Je to móc známá spisovatelka, neříkejte, že jste o ni neslyšel?“
„Neslyšel. Co píše?“
„No, většinou romantické příběhy, víte, tak trochu červená knihovna.“
„Aha,“ řekl Nik a polohlasně dodal, „to bude tím.“
„Ale nejen to, taky divadelní hry. Teď dokonce jednu dávají. Velká pravda se to jmenuje,“ dodala rychle paní Lemondssonová, trochu omluvně se usmála a špitla, „jdu na ní zítra, její romány jsem četla všechny a ta hra bude jistě stejně skvělá.“
„Hm, tak tahle Kate Climova nás hodlá navštívit. Přijde ani ne za hodinu,“ řekl suše Nik.
Paní Lemondssonová úžasem málem omdlela. Sotva popadala dech, když vydechla: „Sem? Opravdu přijde Kate Climova sem? Ach, proč jste mi to neřekl dřív, pane Barnosi, vzala bych si s sebou některou z jejích knížek, třeba by mi ji i podepsala! To je úžasné, nikdy bych se ani nenadala, že bych mohla Kate Climovou spatřit na vlastní oči. A co od nás vlastně chce?“ zeptala se paní Lemondssonová, když se trochu vzpamatovala.
„To netuším. Sám jsem se dozvěděl, že přijde teprve před okamžikem. Tohle jsem našel v poště. Divím se, že jste tak překvapena, musela jste ten lístek vidět, když jste vybírala poštu.“
Paní Lemondssonová se podívala na lístek a jen zakroutila hlavou. „Nevšimla jsem si ho. Asi byl mezi ostatními dopisy. Ale hrome, vždyť už je skoro jedenáct. Kate Climová tu může být každým okamžikem.“
„Ano, máte pravdu, vraťte se raději do předpokoje, ať má naší slavnou návštěvu kdo uvítat. Byla by to přece ostuda,“ zamručel naoko káravě Nik..
Paní Lemondssonová beze slova odběhla a zdálo se, že se ještě docela nevzpamatovala s toho ohromného překvapení.
Bylo pár minut pojedenácté, když se paní Lemondsonová vrátila do Nikovy pracovny, aby mu oznámila: „Slečna Kate Climova, pane Barnosi.“ Nik byl upřímně zvědav nejen na to, co by od něho mohla chtít tato móc známá spisovatelka, jak se vyjádřila paní Lemondssonová, ale i na ni samotnou. Nikdy se s žádnou opravdovou spisovatelkou nesetkal. Představoval si ji jako stárnoucí, trochu roztržitou a sladce žvatlající paničku, s pleteným svetrem, obrovským slaměným kloboukem s mašlí a pudlíkem na klíně. Žena, která vešla do jeho kanceláře ho však doslova ohromila. ...
Slovo úvodem
Hlavní hrdinka tohoto příběhu, slavná spisovatelka, má svou věrnou reálnou předlohu. Děj, který prožívá, a všechny ostatní postavy a místa jsou smyšlené....
Zaregistrujte se a dostávejte nejlepší nabídky jako první.